Článek
LIVIGNO (od našeho zpravodaje) – „Nenudím se. Pořád je co dělat,“ vypráví pro Sport.cz v jedné z restaurací v italském Livignu. Vedle Jablonce nad Nisou má s partnerem zázemí právě v Lombardii nedaleko švýcarských hranic.
Tady tráví velkou část zimy, odsud vyráží poznávat destinace, kterým se během biatlonových kariér ani nepřiblížili. Procestovali Vietnam, Spojené státy americké přejeli ze východu na západ, letěli na Mauricius, autem projeli Balkán…
Zobrazit příspěvek na Instagramu
„Řekli jsme si, že rok po konci našich kariér, než hupsneme do zaměstnání nebo budeme mít závazky, chceme cestovat. A všude se nám líbilo,“ nadšeně vypráví Puskarčíková.
Za zážitky ale nemusí cestovat přes půl světa, podobně ji nadchlo Livigno, rodiště jejího partnera. Jméno Bormolini nese místní starosta i kuchař v restauraci u sjezdovky. „Je jich tady jako u nás Nováků,“ směje se. Rodině jejího partnera patří jeden z livignských hotelů.
Puskarčíková tu může ráno ještě před rozedněním vyrazit na sjezdovky, odpoledne strávit hodinku na běžkách… „Ty mě pořád berou víc. Snažím se aspoň třikrát týdně vyrazit,“ říká.
I když kariéru strávila Eva Puskarčíková na běžkách, v Livignu občas vyrazí i na sjezdovky.
Nejdelší z místních okruhů měří přes 30 kilometrů a na tratích potkává i řadu Čechů. Ať už reprezentanty z různých sportů, kteří sem vyrážejí za podmínkami i vyšší nadmořskou výškou, nebo turisty, které láká třeba odsud pocházející nápoj bombardino či nákupy v místní bezcelní zóně, jenž má historické kořeny ještě z dob, kdy Livigno zůstávalo přes zimu prakticky odříznuté od zbytku světa.
„Mně se tu strašně líbí. Alpy jsem měla vždycky ráda,“ přiznává Puskarčíková. S místními už se baví italsky, doma ještě převažuje angličtina. „Pořád je pro nás jednodušší, když něco potřebujeme vyřídit, ale už Thomasovi říkám, ať na mě mluví víc italsky,“ líčí.
Eva Puskarčíková ještě jako aktivní biatlonistka v Novém Městě na Moravě.
Mají si co říct třeba při biatlonových přenosech. „Když jsme koukali na první závod sezony, Thomas říkal, jak byl překvapený, že jsem nebrečela,“ hlásí s úsměvem vítězka čtyř závodů SP se štafetou. Loučení s kariérou pro ni bylo emotivní, po závěrečném závodě v Oslu uronila 32letá biatlonistka hodně slz.
„I v létě jsem si ještě pobrečela, bylo to náročnější. Teď už jsem v klidu, občas ožijí vzpomínky na závody, kdy se mi jezdilo dobře, ale když si vybavím utrpení v posledních dvou letech, jsem ráda, že jsem na gauči,“ usměje se. „Spíš mi chybí kolektiv a zážitky,“ říká.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Zejména s Markétou Davidovou byla zvyklá trávit prakticky celou zimu, bydlely spolu na pokoji. „Průběžně si píšeme, jednou za měsíc si na půl hodiny zavoláme, ale spíš, když je na soustředěních, zase ji nechci otravovat,“ vysvětluje. Potkaly se v létě, když se české biatlonistky vydaly na soustředění právě do Livigna, a uvidí se i v zimě.
Po roce se Puskarčíková vypraví na místo své rozlučky do Osla a ještě předtím dostane šanci při SP v Novém Městě na Moravě zamávat českým fanouškům a konečně spolu s Gabrielou Soukalovou, Veronikou Vítkovou a Jitkou Landovou převezme medaili z her v Soči. Devět let trvalo, než byly Rusky usvědčeny z dopingového podvodu…
Olympijskou medaili si nevystaví
„Těším se, jsem ráda, že medaili nedostaneme někde v kanceláři, ale před lidmi,“ přiznává. Byť olympijský bronz zůstane hořkosladkým. „Medaile jsem si nikdy nevystavovala. I tuhle dám do poličky nebo do skříně, přece jen k ní budu mít menší pouto než k těm ze Světového poháru, kde jsem tu radost přímo zažila. Jo, děkuju, mám ji, ale nic víc,“ přemítá.
Kam upře svou pozornost v dalších měsících či letech, zatím neplánuje. Chybí jí poslední zkouška, aby získala aprobaci učitelky zeměpisu, ale před školními lavicemi nejspíš neskončí.
„Musela bych trávit přes devět měsíců ve škole, ale nechceme, abychom jednu nebo druhou rodinu viděli jen jednou do roka. Asi budu muset najít něco flexibilnějšího,“ připouští.
