Hlavní obsah

Zase slzy, ale naštěstí zlaté. Měla jsem i sakra štěstí, smála se Davidová

Pokljuka/Praha

Respirátor při rozhovoru pro Českou televizi neumožnil pohled do tváře biatlonistky Markéty Davidové, ale nešlo přehlédnout jak jí v očích hrály plamínky štěstí. Zlatou medaili si musela s ohledem na proticovidová opatřením pověsit na krk sama a když areálem ve slovinské Pokljuce zněla česká hymna, byla 24letá reprezentantka viditelně dojatá.

Foto: Český biatlon/Petr Slavík

"Pořád tomu ještě moc nevěřím." Markéta Davidová po triumfu ve vytrvalostním závodu.

Článek
Fotogalerie

Jste světovou šampionkou, jak vám to zní?

Dobře, vlastně krásně, ale pořád tomu ještě moc nevěřím. O víkendu jsem tady brečela, teď se můžu smát, ale vidíte, že mám zase slzy v očích. Naštěstí jsou zlaté.

Byl základ úspěchu v bezchybné střelbě?

Povedlo se mi při každé položce udržet v myšlenkovém tunelu, ale taky jsem měla na střelnici sakra štěstí. Dvakrát nebo třikrát mi tam spadl kalibr.

Věřila jste, že čtyři nuly vás vynesou až k titulu?

Je tady třicet čtyřicet holek, které si říkají, že když se trefí, tak to bude pro ně dobrý výsledek, v úterý se prostě všechno sešlo skvěle mně. Měla jsem moc fajn nachystané lyže, dlouho jsem se cítila hodně dobře, až poslední dva kilometry byly hodně těžké.

Jak jste se dokázala během volného dne zbavit trápení s nepřesností ran, které vás potkalo o víkendu při sprintu i ve stíhačce?

Snažila jsem si srovnat hlavu, ať už na pondělním tréninku nebo při sušení na pokoji. Nic speciálního jsme ve volném dni nedělali. Egil (trenér Gjelland) se mi snažil něco poradit a já jsem si to snažila nějak přebrat. Potřebovala jsem ale zaměstnat i hlavu jinak, takže školní online konzultace k diplomce přišly vhod.

Co se vám honilo hlavou před závěrečnou střeleckou položkou?

Snažila jsem se celý závod na střelnici méně přemýšlet a víc dělat to, co umím. I když některé rány nebyly centrové, tak jsem byla až do konce neuvěřitelně v klidu. Teprve před úplně poslední ranou jsem si říkala, že jestli ji nedám, tak jsem fakt jouda, jak říkával můj trenér Jindra Šikola. Snažila jsem se ji myšlenkami a silou vůle nějak dotlačit, aby zasáhla terč.

Ještě vás tu čeká koncem týdne ženská štafeta a závod s hromadným startem. Co od těchto dvou startů očekáváte?

Teď si pod tíhou únavy přijdu úplně mrtvá a jsem ráda za vyhlídku tří volných dnů. Někde kilák a půl před koncem jsem si pomyslela, že už to snad ani nedojedu, byla jsem vážně úplně prošitá. Naštěstí jsem tam přece jen měla časový polštář a celý servis mě hnal dopředu. Až si odpočinu, tak doufám, že s holkama ještě v sobotní štafetě ukážeme, že střílet umíme a že jsme se celou sezonu neflákaly. A masák o den později to už bude jen taková třešnička.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený Sportcz (@sport.cz_ig)

Související témata: