Článek
Už teď to vypadá jako dojemný happy end. Je to na den přesně čtyři a půl roku, co ji v jabloneckých Břízkách při tréninku srazilo auto. Zvařičová karambol málem nepřežila, skončila na invalidním vozíku. Od té doby se ale statečně rve s osudem a snaží se o comeback.
Momentálně se zkouší vrátit do reprezentačního áčka a poskočit o level výš do Světového poháru. „Ale vůbec by mi nevadilo, kdybych jela ještě Evropský pohár. Není to tak, že když se nedostanu na světák, budu vyřízená. Prostě teď potřebuju co nejvíc takových výsledků, jedno kde," poznamenala 28letá závodnice, která se v pátek chystá na soustředění do rakouského Obertilliachu.
Dokázala si, že to jde
Ještě před rokem přitom sháněla peníze na přípravu prostřednictvím charitativního projektu Sport Starter. Uvažovala dokonce o změně občanství, jezdit chtěla za Slovensko. Jenže to je pryč. Teď se zaskvěla útokem na bednu.
„Sama sobě jsem dokázala, že to jde. Celý rok jsem trénovala a neměla žádný měsíční výpadek jako pokaždé předtím. To vám stoprocentně přidá, když jste furt v zápřahu a nepolevíte. Fakt je to hodně znát, pak je to lepší i po psychické stránce," vysvětlila rodačka z Krnova s tím, že výsledek ji zvedne i sebevědomí, což potřebuje.
„Určitě mi to pomohlo. Před prvním závodem jsem byla po oficiálním tréninku hodně smutná, moc mi to nešlo, byla jsem z toho vystresovaná. Ale pak jsem si to nastavila tak, že nemám co ztratit a šlo to," prozradila.
V hlavě stále živí sen, že na olympiádě v Pchjongčchangu vyhraje se svou velkou kamarádkou Gabrielou Koukalovou štafetu. „Když jí to říkám, tak se vždycky směje a tvrdí mi, že jsem blázínek... Ale ona má teď jiné starosti," připomněla vleklé zdravotní potíže Koukalové.
