Článek
Co pro vás znamená, že jste mezi nimi?
Je to pro mě obrovská pocta. Vůbec bych nečekala, že bych tam měla být já. Měla jsem pocit, že tam jsou starší lidé, možná mi chtěli naznačit, ať se podívám do občanky, že už nejsem žádná dorostenka. (úsměv) Jsem moc ráda, že to přišlo, měla jsem v sobě tu kapitolu neuzavřenou. Mrzelo mě, že jsem se nemohla rozloučit, ideálně někde před plnou tribunou s fanoušky. A jsem ráda, že přišel Ondra Rybář s Jirkou Hamzou. Jen až po tom proslovu mi došlo, na co všechno jsem zapomněla, třeba právě Ondrovi poděkovat.
Před vámi na pódiu mluvila Švédka Magdalena Forsbergová spatra snad patnáct minut.
Je fakt, že i když jsem koukala kolem sebe, tak nás ten proslov všechny trochu vystrašil svou délkou. Ale byl krásný a ta energie? To jsem si říkala, že to jako jít na pódium po Tině Turner.
Jak dlouho jste si řeč chystala?
Málo. Před premiérou svého filmu jsem byla tak zaneprázdněná, že jsem předevčírem spala jen hodinu a poprvé jsem měla sen, když jsem byla vzhůru. To jsem si říkala, že je špatné znamení a měla bych se zastavit, protože není dobré jet dlouhodobě nadoraz. Naštěstí se mi teď naskytla možnost mít pár klidnějších dnů.
Kdy jste se vlastně dozvěděla o nominaci do Síně slávy?
Jednou mi volal v takový běžný čas kolem půlnoci Jirka Hamza. A začal mi vyprávět, že se rozhodli mě uvést do Síně slávy, což mě potěšilo, a přiznám se, že i dojalo. I teď, když jsem se díky všem prostřihům vrátila zpátky v čase. Je těžké si uvědomit, že jsem to byla já.
Jak to myslíte?
Až s odstupem času si uvědomuju, co všechno se povedlo. Dokud se všechno dařilo, brala jsme jako samozřejmost, že budu pomalu každý týden na stupních, a přišlo by mi divné, kdybych přemýšlela obráceně. A nevnímala jsem, jak velká věc se povedla, to vidím až teď.
| Členové Síně slávy IBU |
|---|
| Ole Einar Björndalen (Norsko) |
| Andre Henkelová (Německo) |
| Kati Wilhelmová (Německo) |
| Sven Fischer (Německo) |
| Magdalena Forsbergová (Švédsko) |
| Raphaël Poirée (Francie) |
| Gabriela Soukalová (Česko) |
Ondřej Rybář ve svém proslovu zmiňoval vaše výsledky, ale i to, jak díky vám lidé v hospodách místo fotbalu najednou řešili, co provedete v dalším závodě.
Bylo to hezké, až mě to dojalo. Myslím, že jsem měla v životě dva zásadní momenty. Jednak jsem měla obrovskou kliku, že mě od dětství trénovali rodiče. A pak na sobě oceňuju, že jsem byla tak tvrdohlavá, že jsem si vydobyla, abych mohla trénovat s Ondrou Rybářem. On má zásadní podíl na všech mých výsledcích. Jsem mu vděčná i za to, že na mě byl tvrdý. Nejtvrdší z lidí, které jsem měla vedle sebe. A jak jmenoval moji roztržitost a zapomnětlivost, já na to roky byla za sebe naštvaná.
Proč?
Byla jsem smutná, že nejsem lepší, pořád jsem se s někým porovnávala. I když jsem byla jednu chvíli nejlepší na světě, pořád mi to bylo málo. Do jisté míry jsem se neuměla ocenit. Až jsem si uvědomila, že nejlepší, co mě může potkat, je autenticita. A že možná díky tomu, že jsem nikdy nebyla a nebudu dokonalá, lidé věděli, že jsem smrtelník, který má spoustu chyb.
Bylo pro vás důležité, že jste na galavečeru měla i svoji maminku a mohla jí poděkovat osobně?
Já měla s mamkou vždycky krásný vztah, i s tátou. Je to štěstí, protože jsem si v životě prošla hodně věcma… Jednu dobu, kdy jsem tak trochu zblbnula, zaměřila se možná víc na ty materiální věci, na úspěchy. A furt jsem čekala, kdy přijde to štěstí. Po dalším závodě? Nebo po dalším vyhraném glóbu? A uvědomila jsem si, že štěstí je v úplných maličkostech a pro mě je důležitá rodina. To je to nejdůležitější, co mám, a jsem ráda za každou chvíli, kterou s nimi můžu trávit. Když můžu, beru je všude.
Jak jste vybrala písničku od skupiny Foo Fighters, kterou jste na konci večera zazpívala?
Nedávno jsem jela autem, kde hrál originál téhle písničky, která je rychlejší. Tak jsem přidala volume a nějak se uvolnila do té hudby, což se mi dlouho nestalo. Říkala jsem si, že by mě zajímalo, jak by to znělo pomalu. Zkusila jsem si to na klavír v pomalé verzi a přišlo mi to docela zajímavé, tak jsem si říkala, že bychom to mohli zkusit.
