Článek
Jak se vám zamlouvalo vystoupení českých reprezentantů?
Spoustu závodů ztrácíme na střelnici, ale myslím, že vystoupení to nebylo špatné a nemáme se za co stydět. Pomýšleli jsme určitě výš, ale byly tam také výborné střelecké výkony, dobré týmové výkony. Sice bychom si přáli víc než sedmé místo ve štafetě, ale kdo viděl ten závod, bylo to nahoru dolů. Na nějakou hlubší analýzu sezony a mistrovství světa je ještě brzo, ale určitě tam máme hluchá místa, která se budeme snažit opravit.
To nejviditelnější je na střelnici.
Provází nás celou sezonu, že se nedaří trefovat nuly. Bylo to znát v dlouhém závodě, ve stíhačkách. Třeba u Markéty bylo vidět, že když se zadaří, hned tam v desítce je. Máme závodníky, kteří mají na to být minimálně na širším pódiu. Ale třeba v neděli u chlapského masáku bylo patrné, že pokud začnete dvěma chybami, šance není. Zlomí vás to psychicky, protože to byste musel být extra běžec v téhle konkurenci. To nás teď drží zpátky. Jakmile začneme trefovat, dostanou závodníci jistotu a výsledky přijdou.
Jenže střelecká jistota nepřichází celou sezonu. V čem je problém? Specialista na střelecký trénink u týmu je…
Kdybychom věděli, proč to tak je, bylo by snazší to odstranit. Ale věřím, že Markéta v tom posledním trimestru ukáže, že natrénováno má, Tomáš Mikyska také předvedl, že střílet umí. Je to o sebedůvěře, jakmile o tom začnete moc přemýšlet, což myslím, že se děje, je to kontraproduktivní. Ale tu jistotu nezískáte hned. Polovina našich závodníků vám řekne, že v tréninku střílí nuly, ale tam je ta intenzita jiná. Ten psychický stres mezi tréninkem a závodem je totálně rozdílný.
Na trati se občas objevily postesknutí nad hůře připravenými lyžemi oproti úplné elitě.
Měli jsme závody, kdy to bylo super, i takové, kdy to bylo horší. Ale tak to je u většiny týmů. Je to diskutované téma, ale nikdo ze závodníků si nestěžoval. Je to taková mozaika, kdy pokud chcete být nejvýš, musí si všechno sednout, abyste udělali výsledek.
Český tým měl v minulých letech spoustu juniorských úspěchů, ale z mladých závodníků se v áčku výrazněji prosazují jen Tomáš Mikyska a Tereza Voborníková. Proč?
Už před olympiádou v Pekingu jsem říkal, že pro nás je to mistrovství ještě trochu brzo a ta generace potřebuje trochu víc času. Ale to jsou přesně ty vlaštovky, které se tu ukázaly. Tomáš měl smůlu na zranění, já vůbec nepočítal, že tu odjede tolik závodů. Měl pomoct štafetě a ve finále odjel skoro všechno. Máme tu juniorské mistry světa a medailisty, řekl bych, že přechod by mohl být plynulejší, ale trpělivost ke sportu patří. Jsou tam lidé, kteří mohou něco dokázat, ale bude je to stát ještě spoustu práce. Občas je třeba si něco odříct a tvrdě makat.
Každopádně šampionát v Novém Městě na Moravě byl výsledkově nejhorší velkou akcí od olympiády ve Vancouveru. Není čas na zásadnější změny?
Otázka je, co znamená změna. Po Vancouveru jsme vyhodnotili, že nám svět utíká a je třeba se zamyslet, proč se nám tolik nedaří. Všichni to respektovali, zafungovalo to a generovalo nějaký úspěch. I teď si musíme ten směr pohlídat. Neříkám závratné změny, ale je třeba si říct, kam se ubírat. Protože myslím, že tu máme silnou generaci, která je schopná úspěchy mít.
