Přichází velké loučení! Dojetí? Bylo by divné, kdyby nepřišlo, ví česká legenda

To vůbec, není moc biatlonový fanoušek. Buď ji to nebaví, nebo spí. Spíš vzkazovala, že byla hledat klacky, a až se vrátím, budeme opékat buřty. Když jsem odjížděl, tak se neptala, kdy se vrátím, ale jestli je to naposledy, kdy jedu pryč. A to je nepříjemné, když už takhle přemýšlí.

Asi jo, jen nevím, jak moc. Třeba v Pokljuce, když jsem byl na vyhlášení po zlaté medaili Makuly (Markéty Davidové), docházela mi spousta věcí a byl jsem smutný, že to zažívám naposledy. Asi to přijde i teď, když si vezmu, že jsem něco dělal dvacet let, protože první juniorské mistrovství bylo v roce 2001 v Rusku. Je to kus cesty a bylo by divné, kdyby dojetí nepřišlo.

Takhle si ji nepředstavoval asi nikdo z nás. Ale odkládat kvůli tomu konec nebudu… I tady v Novém Městě na Moravě jsem teď viděl spoustu obrázků, jaká tu byla atmosféra, když Gábina vyhrála, tak je mi líto, že tu lidi nebudou.

Nikdy nezapomenu na mistrovství světa v roce 2013, kdy byl hned první závod smíšená štafeta a já získal svou první velkou seniorskou medaili. Ale také si pak vybavím čtvrté místo v závodě na dvacet kilometrů o pár dnů později. Tehdy jsem si to tak neuvědomoval, ale doteď mě mrzí.

Z počátku jsem byl určitě dříč, i když bez nějaké dávky talentu bych to samozřejmě nedokázal, ten potřebuje každý sportovec, aby mohl sbírat medaile z mistrovství světa. Ale spíš bylo mojí filozofií, že když jsem měl nějaký cíl, tak jsem si za ním tvrdě šel.

Medaile z olympiády jsou asi nejvíc, i když mistrovství světa se nám povedlo se štafetou vyhrát.

Za to jsem strašně rád, že aspoň jeden svěťák se mi povedlo vyhrát. A ještě jsem se setkal s norským králem, což byla taková třešnička. Přece jen stříbrných a bronzových medailí mám dost, ale asi jsem nebyl úplně vítězný typ. (úsměv)

Předtím jsem na sebe vytvářel tlak, který jsem nebyl schopný zvládat. Ale přišel k týmu Ondra Rybář, trénink se rapidně změnil a asi i moje myšlení. Našli jsme jinou cestu, byl tam Boušek, Jarda Soukup, pak se přidala i Gábina a ten tým měl takovou sílu, že každého člena popoháněl, aby posouval svoje limity. To hrálo také velkou roli.

Určitě, už loni bylo vidět, že ten tým dobře pracuje, trénovali jsme spolu přes léto. Asi to nebude hned, ale budoucnost tam je. I když naše výsledky teď nejsou takové, jaké bychom si představovali, máme naději, že to bude dobré. Kluci mají před sebou spoustu práce, ale klidně můžou dokázat to, co jsem dokázal já.

Normálně bych byl dopoledne na tréninku u nás v lomu, teď nevím. Každopádně už nebudu muset řešit, co se mnou udělá, když budu tři hodiny venku. Člověk sobecky myslí jen na sebe, jestli by spíš neměl odpočívat… Teď budu mít volné pole působnosti, na to se těším.

Ty zatím nemám. Úplně extrémně jsem o tom nechtěl přemýšlet, i když už jsem mohl. Zatím to mám nastavené tak, že prioritou je pro mě být doma. Dceři je pět let a skoro jsem s ní netrávil čas doma, letí to strašně. Takže chci trávit čas s rodinou, půl roku nic dělat nebudu. Nechtěl bych udělat nějaký ukvapený závěr, kterého bych litoval, chci se dobře rozhodnout.

Bavili jsme se o tom s ním i s Ondrou Rybářem, moc si vážím toho, že mám od nich podporu, ale teď opravdu cestovat nechci. Nějaká moudra bych předat dokázal, zkušeností mám hodně, i když sportovní vzdělání žádné. Myslím, že mám dar dokázat popsat své pocity, což je strašně důležité. Ale teď to dělat opravdu nechci.

Já vlastně kromě něj nic moc jiného neumím. Ale dal mi disciplínu, schopnost přiznat svoji chybu i nakládat s časem. Když si něco naplánuju, jdu za tím na sto procent. Proto také chci, ať budu dělat cokoliv, aby mě to naplňovalo a věděl jsem, že to někam vede.

Sledujte Sport.cz také na Instagramu>>>