Přeřazení do béčka? Co za tím je, nechápala Charvátová. Za dřinu přišla odměna a zadostiučinění

Za ty roky už tu znám každý kopec, i když ty výhledy na hory neomrzí. Sněhu je tu dost, teď ještě uklízeli tribuny po Světovém poháru a je tu hodně turistů, ale na střelnici to nevadí. Na hotelu s námi zůstali Finové a Ukrajinci, jsou tu i Kanaďané, Estonci, Kazaši… V Novém Městě by to bylo teď asi náročnější, jak se chystají závody a přijíždí kamiony se zázemím. A také plánování s ohledem na sníh je jistější tady, ve vyšší výšce. I když je to možná trochu risk, aby se tělo aklimatizovalo po přesunu do nížiny, je to taková hra s počtem dnů po návratu.

Spíš bych řekla, že to byla taková odměna za to, že jsem k přípravě přistoupila zodpovědně a forma začala gradovat. Snad ji teď podpořím v tréninku, aby vydržela i do Nového Města na Moravě.

Když mi to bylo na jaře oznámeno, motivující to nebylo. Spíš jsem si říkala, co za tím je, přišlo mi to kruté. Ještě když řešíme genderovou rovnost a pak je v áčku pět kluků a jen tři holky, nebylo to nic příjemného. Ale zpětně je to nejlepší, co se mi za posledních pár let stalo. Dostala jsem čerstvý vítr do plachet, poznala nové tváře. Přece jen už máme větší věkový rozestup speciálně mezi kluky, oni měli trochu respekt, já se je snažila motivovat a předat zkušenosti, prospívalo to i mně.

Snažila jsem se zúročit zkušenosti od všech trenérů, které jsem měla, to, co fungovalo. Nejvíc mi předal už někdy v páté třídě na základní škole Aleš Suk. Nepřistupovali jsme k tomu tehdy jako k zábavě, trénovali jsme i o prázdninách, částečně jako profesionálové, takže dril jsem měla naučený od útlého věku. A po dalších sedmnácti letech mám představu, o co se opřít. Nestudovala jsem trenérskou vědu, jen jsem měla plán, kterého jsem se přes léto držela, a výsledky přišly.

Byl vlastně jediný, s kým jsem byla v kontaktu. Jsme spolu nepřetržitě deset let, byl mým prvním trenérem v biatlonu, pak působil jako asistent, byli jsme spolu na IBU Cupech. Za ty roky k sobě máme důvěru, konzultovali jsme, co bych mohla přizpůsobit. Když jsem sama odjela na tři týdny do Francie, byli jsme ve spojení. Ale musela jsem trénovat víc než ostatní. Já nikdy neměla nic zadarmo, vždycky tam byla tvrdá práce. Nesmím se flákat ani ohlížet. Kdo chce, ať se přidá, ale nemůžu brzdit.

Sportuju dlouho a i s odstupem je pro mě hodně cenný. Má pro mě velkou hodnotu tím, že jsem na něj dosáhla sama, i když to možná zní sobecky a namachrovaně. Ale pro mě je to fakt velké zadostiučinění a odměna za tu práci, kterou jsem s Jirkovou pomocí absolvovala. Už mě kolikrát odepisovali, bylo to u mě nahoru dolů a asi ani vzhledem k věku nikdo nečekal, že se takhle zmátořím. Jsem ráda, že jsem ještě ukázala sílu a že nepatřím do starého železa.

Povedlo, musím poděkovat panu Haluzíkovi z IKEM, k němuž jsem se dostala do péče. Hodně jsme to řešili na začátku minulé sezony, jak můj metabolismus není stabilní. Ale teď je to podchycené a cítím se fyzicky dobře.

Tolik jsem se k němu neupínala. V létě jsem neměla nic jistého a měla před sebou mnohem menší výzvy… Pro nás je každé mistrovství světa důležité, byť je jasné, že pro české fanoušky je to domácí významnější. Atmosféra bude úžasná, média i fanoušci budou mít nějaká očekávání.

Ještě před pár lety byl dost svazující, vždycky jsem se chtěla ukázat v co nejlepším světle. Ale už na posledním domácím Světovém poháru jsem i díky zkušenostem tu sílu fanoušků zvládala lépe. Když to uchopíte, že tam jsou pro vás, a vezmete si z nich to pozitivní, je to super. Takže si z toho nedělám těžkou hlavu a naopak se na šampionát těším.

Pamatuji si to. Byla jsem ještě lyžařská juniorka a už jela na mistrovství světa, biatlon jsem pak sledovala doma z gauče. A vybavuju si nějaký rozhovor Ondry Moravce z cíle, jak tam klasicky pohazoval hlavou, a já si říkala, že tam musí být fakt dobrá parta, a chtěla jsem si to zkusit. Pak jsem si zkusila vystřelit s trenérem Jindrou Šikolou, a jak jsem končila mezi juniory, na jaře jsem si řekla, že zkusím biatlon, protože se mi líbila právě ta parta lidí.