Článek
Český biatlonista Michal Šlesingr (vlevo) opouští při závodě smíšených štafet na MS v Kontiolahti střelnici. Fin Ahti Toivanen ještě střílí.
Zlatá smíšená štafeta na MS v Kontiolahti: zleva Michal Šlesingr, Veronika Vítková, Gabriela Soukalová a Ondřej Moravec.
Podle očekávání letos nahradil Jaroslava Soukupa a zvládl klíčové fáze třetího úseku, na němž český tým přiblížil v tu chvíli vedoucímu Bělorusku a za sebou držel Francouze a Nory. „Myslím, že čekání se mi vyplatilo," smál se.
Sám už medaili měl z dřívějších dob, v Anterselvě kdysi bral stříbro a bronz v individuálních závodech. Ale už před osmi lety. „Teď už to vypadá jako veteránská medaile, ale starý si nepřipadám, i když..." s úsměvem odkazoval dvaatřicetiletý závodník na zvětšující se kouty na hlavě.
Ani emoce nemohl skrýt. „Najednou na mě sedl trochu měkkánek, ale brzo to přešlo," líčil a cítil, že je chvíle na připomenutí i těch, kteří už nejsou v jeho blízkosti.
„Vzpomněl jsem si na všechny, kteří to naše počínání ´čekují´ shora. Nedávno jsem psal na svém blogu, že těch, co mi drží palce nahoře, mám dost a o víc bych nestál," narážel na Terezu Hlavsovou, nadějnou dorostenku, která v roce 2006 zahynula při autonehodě. Ale i na Čeňka Suchomela, jednoho ze zakladatelů letohradského biatlonu, jehož rukama prošel nejen on sám ale třeba i Michal Krčmář a finišman smíšené štafety Ondřej Moravec.
Jemu ve finiši takřka bezmezně věřil. „V posledním kole nedal soupeřům šanci. I Martin Fourcade poznal, že na něho nemá a zabalil to," uvedl.
