Článek
Lenzerheide (od našeho zpravodaje) - Ze svého domova v západních Čechách cestoval do Švýcarska na druhý týden šampionátu v neděli, kdy Wright vybojoval své druhé stříbro. „Po cestě jsem zastavil na parkovišti a díval se na závod holek, pak jel dál a zase koukal na kluky v České televizi přes internet,“ vyprávěl po úterním tréninku.
Alespoň oslavu jste stihl, prý byla docela bouřlivá.
Jo, byla fajn, to musí být, dlouho jsme takové výsledky nedělali.
Ale stříhání vlasů jste na rozdíl od kolegů v týmu unikl, to by vás asi manželka Kateřina nepochválila.
To asi ne, já bych taky moc nesouhlasil, ale asi by mi nic jiného nezbylo. Tak třeba na to ještě dojde, kdyby vyšlo třeba ještě zlato… Uvidíme. (úsměv)
Wright nikdy předtím ve Světovém poháru na stupních vítězů nebyl. Upřímně, čekal jste, že na mistrovství světa dvakrát porazí všechny soupeře s výjimkou Johannese Böa?
Viděl jsem, jak trénoval, už měl nějaké výsledky, i když to nebyly medaile. Vím, že byl ve formě, dobrou střelbu jsem čekal, ale až takové běžecké výkony? To ne.
Střelecky se za poslední rok posunul, to vás musí těšit.
Hodně. A hlavně zvládá střílet i pod tlakem, nemá výkyvy jako někteří jiní.
Je psychicky silný?
Má na takové momenty perfektně nastavenou hlavu. V tom je typický Novozélanďan nebo Australan. Optimistický, před lidmi se cítí dobře. Řekne si „O. k., jdeme závodit“ a jde na to.
Měnil jste něco na jeho střelbě?
Moc věcí ne. Přišel jsem k týmu v říjnu, a když vidím něco malého, co může pomoct a nebude to trvat dlouho, tak to udělám. Předělali jsme ležku, kde sice střílel rozumně, ale nebyl jsem úplně spokojený s polohou, tak jsme upravili nějaké detaily. Ve stojce také vidím nějaké věci, mohl by být pevnější, ale když střílí dobře, tak držím pusu. (směje se)
Sám tvrdí, že až podmínky v USA mu pomohly rozvinout jeho talent a na rodném Novém Zélandu by takových výsledku nedosáhl.
Určitě, tam neměl spoustu věcí. Hlavně je teď mezi lidmi, má kolem sebe tým, jaký předtím neměl. A má podporu. Neříkám, že jsme bohatá federace, ale když je pro něj něco třeba udělat, zvládneme to zařídit.
Co vás vůbec zlákalo zpět k biatlonu?
V létě jsem byl na pařížské olympiádě s americkými střelci. A pak mě začali lákat zpátky biatlonisté. Armin (šéftrenér Auchentaller) se ptal: „Kdy zase budeš se mnou pracovat?“ Pak přišel náš sportovní ředitel Lowell Bailey: „Matte, můžeš dělat, co chceš, ale my jsme rádi, když jsi tady a něco děláš.“ V týmu jsou noví kluci jako Campbell a Maxime (Germain), ale všechny v realizačním týmu jsem znal, byli jsme kamarádi. Tak jsem řekl, že to zkusíme, uvidíme, jak to půjde doma.
Máte čtyři děti, právě nedostatkem času s rodinou jste po minulé sezoně odůvodňoval svůj konec u české reprezentace.
Bylo to strašně náročné. Nejhorší bylo, když jsem přijel domů před Vánoci a osmiletá Emička říkala: „Tati, musíš být víc doma.“ To bolelo.
Práce u amerického týmu vám dává větší volnost?
Jsem u něj v průměru týden za měsíc, někdy víc. Ale teď je ten balanc mnohem lepší. Doma řeknu: „Děcka, teď budu pryč týden.“ A oni řeknou, že to je v pohodě. Když jsem hlásil, že se uvidíme za měsíc, bylo to horší.
Ale když jste sledoval českou stříbrnou radost ve smíšené štafetě, cítil jste i hrdost na tým, s nímž jste dva roky pracoval?
No rozhodně! První dva úseky jsem viděl na mobilu, pak jsem přijel domů. Byl jsem strašně rád a skákal jsem v obýváku.
Matthew Emmons vloni v Novém Městě na Moravě ještě v českých službách.
Co říkáte na vzestup Vítězslava Horniga v této zimě?
To je bomba. Chápu, když někdo výkonnostně poskočí vpřed, ale jak on skočil, to je neskutečné. Je vidět, že má potenciál. Má na to hlavu, umí střílet a teď přidal běh.
Dál spolupracujete v Plzni i se střelci?
Když mám čas. Poslední měsíc a půl ho moc nebylo. Ale na střelnici v Plzni jsem za čtyřicet minut. Spolupracuju s pár lidmi, s Alešem Entrichelem víc, píšeme si a voláme, i když jsem pryč.
Baví vás víc role střeleckého, nebo biatlonového kouče?
Sportovní střelbu mám v srdci, dělal jsem ji dlouho a velmi dobře jí rozumím. Neříkám, že biatlonu nerozumím, ale je to trošku jiné. Tady jsou to opravdoví sportovci, jestli mi rozumíte. U všech střelců to tak není. Já to bral, že jsem střelec, ale jako číslo jedna jsem sportovec. Každý tak neuvažuje.
