Článek
Úspěšnost střelby ve štafetě máte o dvacet procent horší než při závodech jednotlivkyň. Čím si tak rozdílnou bilanci vysvětlujete?
Ve štafetě, kde máte možnost tří dobíjení, se od závodníka očekává, že by tu nulu měl dát. Jenže u mě je to zapeklité. Už když přijíždím na střelnici, tak se bojím a většinou to blbě skončí. Jakmile nějakou ránu nedám, hned mi hlavou bleskne, jéé, a pak dělám všechno úplně špatně. Při ležce se začnu vrtět, vstoje se mi klepou nohy a bohužel se srovnám až na trestném kole. A často není jen jedno.
Dá se s tím vůbec něco dělat?
Asi na štafety prostě nemám. Vůbec nevím, co s tím dál, ani mě to takhle nebaví. Kazím štafety ostatním, pak chodím za holkama a trenérama se omlouvat a motáme se v tom všichni. Prostě mi nejde ve štafetě podat maximální výkon.
Lucie Charvátová v cíli stíhacího závodu v rámci Světového poháru v biatlonu v Novém Městě na Moravě.
Tíží vás u toho zodpovědnost za celý tým?
Možná to tam trochu je, rozhodně nejsem laxní typ, který by se nesnažil. Spíš naopak. Pořád ale platí, že jsem lepší běžec a tíha závodu se pak odráží v nestabilitě střelby. Když jedu sama za sebe, jsem víc sebejistá. Jenže přijdou štafety, úplně se rozhodím a neumím s tím pracovat. Už bylo tolik pokusů, jenže každým dalším neúspěchem ztrácím sebedůvěru.
Pomohla by vám nějaká konzultace s psychologem nebo práce s mentálním koučem?
Sama dobře vím, že si musím líp uspořádat věci v hlavě, jenže když se to stejné mele týden co týden, těžko se z toho pak sbírám a složitě hledám cestu zpátky do pohody. Psychologa jsem zkoušela před čtyřmi lety, krátce po přechodu z běhu na lyžích na biatlon, ale moc to na mě nefungovalo. Jako introvert obtížně hledám způsoby, jak pracovat s nastavením mysli.
Nepustíte si nikoho cizího do hlavy?
Jsem docela tvrdohlavá, stojím si za svým názorem. Psychologie je pro mě něco jako magie, je nezhmotněná, a proto na mě nezabírá. Funguju spíš podle matematických pravidel, tak buď mít přesně naplánováno, co mám dělat, nebo si sama počítat. Dokážu mít racionální pohled na svět a nežít na obláčku, jenže moje sebedůvěra je pořád poměrně křehká věc.
Ze štafet už musíte mít psychický blok, jak ho zbourat?
Těch negativních zkušeností je tolik, že pro mě jde už o nekonečnou spirálu hrůzy. Jak dokážu limity v individuálních závodech posouvat, tak u štafety nevím, co se mi může stát. Sama sebe se ptám, jestli má vůbec smysl, abych je ještě jezdila. Dostaví se pokaždé beznaděj, a to se ještě snažím být maximálně rezistentní vůči negativním komentářům na internetu. Svět sociálních sítí je docela krutý a vzkazy, ať už přestanu dělat ostudu, se nikomu nečtou lehce.
Váš vstup na biatlonovou scénu byl přitom impozantní. Když jste v prosinci 2015 dojela v Hochfilzenu pátá ve sprintu, působila jste v éře Koukalové jako další česká kometa.
Tehdy jsem do biatlonu vletěla po hlavě, ani jsem si tu radost pořádně neužila. Byla jsem v tu dobu nenažraná a nevnímala perfektní výsledek. Dalších několik let se mi o něčem podobném ani nezdálo, dlouho pak nepřicházelo nic, z čeho bych se odrazila. Dobře vím, že psychika jde v biatlonu ruku v ruce s výsledky. Když se mi daří střílet, tak se mi hned i lépe lyžuje a naopak.
Česká biatlonistka Lucie Charvátová během stíhacího závodu v rámci Světového poháru v Novém Městě na Moravě.
Srpnový titul světové šampionky v letním biatlonu pro rok 2019 jste vzala jako razítko přece jen potvrzující smysluplnost vašeho konání?
Pomohl mi, že jsem se zase těšila na zimu, a dal naději, že přece jen v sobě perspektivu ještě mám, že nemusím úplně zoufat. Vždyť olympijskou sezonu před Pchjongčchangem jsem dokonce předčasně ukončila, protože už jsem se v tom nemohla dál plácat. Pak ale družstvo žen převzal norský trenér Egil Gjelland, zlepšily se moje dojmy i z tréninku, a když se cítím dobře, tak mě biatlon o to víc baví.
Utvrdila jste se tedy v dojmu, že to může být zase dobré?
Udělala se i dobrá parta, máme svůj humor a někdy ani nevnímám, že jdeme trénovat, protože v takové atmosféře dělám všechno s radostí, bez ohledu na to, že jde o dřinu, která bolí, nebo že je tak hnusné počasí, že by člověk ven radši ani nevylezl. Samozřejmě mě těší pár závodů, které jsem tuto zimu zajela opravdu hodně slušně. Jen kdyby ty štafety nemusely být...
Jaké máte plány do druhé poloviny letošní sezony?
Jezdit tak, abych se nemusela stydět za výsledky, a ráda bych byla i na startu masáků vyhražených na konci každého dílu Světového poháru třiceti nejlepším. Ale hned nejbližší závod v pátek v Pokljuce je trochu strašák. Ne že bych neujela patnáct kilometrů, ale při vytrvalostním závodě je každá netrefená rána trestná minuta, která se pak sjíždí těžko.
Půjde tedy o to, pozítří hlavně obstát na střelnici?
Přesně tak, pro mě je každá čistá položka malou výhrou. Chce to hlavně věřit sama sobě, jinak si kazím vlastní nadšení pro biatlon. Přijde mi až neuvěřitelné, jak vyskočila popularita tohoto sportu u nás. Mně se ale daří zůstat celkem anonymní, moji identitu s biatlonem nespojuje ani většina lidí na škole. Sportovní život je ale poměrně krátký a už možná vidím cílovou rovinku poměrně blízko.
Vidíte ji na zimní olympiádě v Pekingu za dva roky?
Kéž by to tak bylo, v řádu těch dvou let bych u sportu ještě ráda vydržela. Pro mě je olympiáda sen, který se ještě nenaplnil. Ale upřímně teď ani nevím, jak zvládnu světový šampionát v Anterselvě, kde je limitujícím faktorem značná nadmořská výška. Potřebovala bych pár červených krvinek od běžné populace, protože jsem na spodní hranici. Už se mi stalo, že mě to tam dvakrát totálně složilo.
