Nejemotivnější moment! Neumím si představit, že bude ještě něco víc, tvrdila dojatá Koukalová

Tohle je rozhodně nejvíc! Nejhezčí pocit, nejemotivnější moment. Pocity jsou daleko víc vygradované, než byly během olympiády v Soči. Doma to byl neskutečný tlak a hrozná výzva. Vždyť já si ani moc nepamatuju, co se dělo před poslední položkou. Jen jsem si říkala, že musím zariskovat a buď to vyjde, nebo ne.

Já si říkala, že holky se určitě snažily mě docvaknout a budou třeba unavenější. Protože já se snažila jet rozumně a hlavou až před střelnici. Pak jsem absolutně vypnula a byla schopná se soustředit jen na sebe, což se mi dlouho nepovedlo.

Přišlo mi to, jako když se topím nebo chodím po žhavém uhlí. Když jedete na krev, není to moc příjemný pocit. Lauru jsem viděla, když jsem se ohlédla za posledním kopcem Modříňákem a říkala si, že váha dolů z kopce jede a už to nemůže dát. (směje se) Dvě třetiny kola byly šíleně těžké, ale posledních 300 metrů jsem si užívala, to jsem věděla, že když nespadnu pod kopcem, tak to udržím. Když si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Já nevím, jak to říct, to bylo hrozně hluboké.

To je slabé slovo. To byla nejemotivnější chvíle, co jsem zažila. Neumím si představit, že bude ještě něco víc. Doufám, že na takové momenty nezapomenu do konce života.

Před poslední střelbou jsem byla na pokraji sil. Ale pak už člověk zapne automat a jede. Doufám, že to byl takový dárek pro fanoušky, protože tu vytvořili neuvěřitelnou atmosféru a zahraniční závodníci nám gratulovali. Dík patří i Jirkovi Hamzovi, který to tu měl na starosti.

Jediné, co bych chtěla, je mít kolem sebe zdravou spokojenou rodinu, být v pohodě a šťastná.

Nabízí se to, člověk nikdy neví. Hodně se to váže na výsledky, asi bych se rozhodovala podle toho, jestli mi to půjde. Ale přiznávám, že mě to nahlodalo. Byl to tak hezký zážitek, že bych si ho chtěla ještě někdy zopakovat.