Článek
Lenzerheide (od našeho zpravodaje) – Byl to nečekaný lapsus. Podmínky na střelnici totiž oproti pátečnímu ženském závodu byly takřka ideální, chybovalo se minimálně. Václavík vleže minul jen jednou, což mu při kvalitním běhu dávalo šanci na dobrý výsledek. Ale druhá položka byla jako z biatlonové noční můry.
Žádný terč se nesklopil, ani trenéři za střelnicí moc nechápali, co se děje. Nepálil Václavík do vedlejších terčů? Před střelbou se jeho jméno objevilo na obrazovkách hned nad dvěma stavy vedle sebe, což ho mohlo zmást. Ale třicetiletý biatlonista se nevymlouval.
„Říkali mi, jestli jsem pak nešel křižnou střelbu, ale já to nevnímal. Nebyl tam žádný technický výpadek. Spíš můj. Sám to pořádně nechápu a asi mi bude trvat delší dobu, než to vstřebám,“ věděl.
Odpovídal ochotně, ale skleslým hlasem. Však během sezony dokázal být ve sprintu v Oberhofu v elitní dvacítce, ale té byl v Lenzerheide na hony vzdálen. Celkem místo standardních deseti kilometrů kvůli šesti trestným okruhům absolvoval 10 900 metrů, což je pochopitelně znatelný rozdíl.
„Celý tým jsme udělali skvělou práci v přípravě, cítil jsem se nejlíp střelecky i běžecky,“ povzdechl si.
Trable začaly už před příjezdem na střelnici z trati, která dokáže být zrádná kvůli vyšší nadmořské výšce a náročným kopcům. Přesto Václavíka takový scénář nenapadl ani ve snu.
Klepaly se mu nohy
„Takový výpadek jsem nezažil. Na tréninku jsem dal třeba jednu dvojku, když se trochu točil vítr. Trochu jsem se trápil se střelbou vleže, ale nic zásadního,“ vyprávěl.
Co se tedy před osudnou střelbou stalo? Václavík ještě pár minut po závodě těžko hledal odpověď. „Začaly se mi klepat nohy. I když jsem si kontroloval tempo na trati a chtěl si nechat síly do posledního kola. Jenže kvůli tomu třesu to nebyla moje standardní položka,“ věděl.
Po 74. místě se ho nedělní stíhačka netýká, nyní bude čekat na nominaci pro štafetu, zda trenéři dají důvěru jemu, či Tomáši Mikyskovi.
