Článek
Zatímco k diabetu 2. typu přispívá nezdravý životní styl či obezita, první typ postihuje i vrcholové sportovce, však jen v Česku se počítají na desítky. Propuknout může po infekci, roli hraje i dědičnost. „Ale sportovat a dosahovat špičkových výkonů s ní jde, pomáhají k tomu i moderní technologie,“ říká Peter Girman, předseda Kliniky diabetologie IKEM.
A tak legendární britský veslař Steve Redgrave získal olympijské zlato s cukrovkou, mezi cyklistickými profesionály se prosazuje Matyáš Kopecký a bohaté zkušenosti s onemocněním má bývalá atletka a dcera trojnásobného mistra světa Barbora Dvořáková, které byla diagnostikována v 17 letech.
„Je to náročné, tělo reaguje každý den jinak, hodnoty ovlivňuje počasí, nervy, u žen cyklus, často je to pokus-omyl. Ale sport je na diabetes skvělý už v tom, že máte nějakou rutinu a řád a víte, co se musí dodržovat. Není to konec, i mě doktorka a sestřičky v IKEM ke sportu povzbuzovaly,“ říká bývalá dálkařka, sprinterka a vícebojařka.
Barbora Dvořáková (vlevo) a Tereza Jandová, dvě sportovkyně, které se během kariéry potýkaly s cukrovkou.
Stále čerstvou zkušenost s nemocí má i skeletonistka Anna Fernstädtová, kterou nemilá zpráva zastihla krátce před zimní olympiádou v Pekingu. „Táta ji měl, tak jsem tu nemoc znala, ale nevěděla jsem, jestli půjde pokračovat na stejné úrovni. Běhala jsem stejně, ale psychicky to bylo náročné,“ vzpomínala, jak i v nelehké situaci vybojovala parádní sedmé místo.
„Byla výzva pokračovat dál, všechno pro mě bylo nové. Tělo, metabolismus a psychika, kdy už nemám plné soustředění na sport. Ale mrzí mě, když někdo říká, že nemůže kvůli cukrovce dělat to a to. Také jsem slyšela, že nemůžu dělat vrcholový sport. A můžu,“ říká skeletonistka, jež se chystá na novou sezonu.
Biatlonistka Jandová byla před podobnou situaci postavena v roce 2022. „Ze dne na den jsem se musela naučit, co je inzulin, kde jsou sacharidy. Ze začátku to bylo náročné, experimentovala jsem, učila jsem se,“ vzpomíná.
První sezona s cukrovkou byla povedená. „Ale pak jsem během přípravy měla rozházené glykemie, musela jsem třeba končit v půlce tréninku. Bála jsem se jít i do závodů, a když jsem do nich šla, byla jsem třeba o tři minuty běžecky pomalejší. Tak jsem si po konzultaci s doktorem řekla: Terko, to je asi konec,“ vybavuje si rodačka z Jilemnice.
I když dnes ví, že v kariéře se možná dalo pokračovat, pokud by věděla to, co teď. „Zpětně jsem si vyhodnotila, že jsem spoustu věcí dělala špatně, jak jsem se učila za pochodu. Málo jsem jedla, špatně si píchala inzulin,“ vypočítává.
V IKEM ale svoji sportovní minulost, onemocnění, znalosti a výřečnost spojila do role motivátorky a poradkyně, však o vrcholovém sportu s diabetem psala i svoji diplomovou práci na Masarykově univerzitě.
„Točím edukační videa, což mi přijde jako nejlepší varianta, přece jen ta mladší generace si radši pustí video, než něco přečte,“ usmívá se. „Sama bych byla ráda, kdyby něco takového existovalo, když mi nemoc diagnostikovali,“ přiznává. Zároveň chodí na cvičení na lůžkové oddělení a poskytuje individuální konzultace.
Byť se jí po biatlonovém světě občas zasteskne. Třeba když se byla podívat v Letohradě na letním domácím šampionátu. „Myslela jsem, že už jsem s tím v pohodě, ale ta atmosféra a vzpomínky se vrátily, až mi bylo do breku, když jsem se vracela domů. Ale pak jsem si zase vzpomněla, z jakého důvodu jsem skončila, a že mě to v tu chvíli ani netěšilo,“ líčí.
„Mohla jsem mít dobře našlápnuto, občas si říkám, kde bych v té kariéře byla, nebýt cukrovky. Ale zase se mi otevřely jiné možnosti, sportuju, kdy chci a jak chci… Je to nemoc na prd, ale hodně dobře se dá podchytit,“ říká ostatně v jednom ze svých videí.
