Článek
Dlouhé roky byl vaším spolubydlícím na vrcholných akcích Ondřej Moravec, teď už jste v týmu ze starší generace sám. S kým jste na pokoji v Oberhofu?
Sám, kvůli hrozbě viróz mě trenéři oddělili. Za poslední rok, jak jsem od té mladší generace odskočený, se potkáváme na jídlech i trénincích, a já jsem pak rád, když mám na pokoji svůj klid a svůj program. Už jsem si na to zvykl, není to pro mě nic netradičního. Třeba ve Francii nebo Hochfilzenu jsem bydlel s Mikysem (Tomášem Mikyskou), nemám problém bydlet s kýmkoliv z týmu. Ale jak jezdíme většinou v pěti a jeden vychází jako lichý, tak jsem přebral štafetu po Bouškovi (Michalu Šlesingrovi).
Nezvažoval jste, že by za vámi do Oberhofu dorazila rodina? Z Česka je to blízko.
To ne. Byli za mnou v Ridnaunu na přípravě, pak jsme byli čtyři dny společně doma a určitě dorazí do Nového Města na Moravě. Ale budou mít svůj pokoj, nebudeme společně. Přece jen malý má lepší a horší noci, tak nechci, aby mi to zbytečně ovlivňovalo výkonnost.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Snažíte se tedy rodinný a sportovní život oddělovat?
Dřív za mnou přijela Romča (partnerka) běžně do Nového Města na Moravě a bydleli jsme spolu, to není problém. Ale ona mě v jednu ránu nevzbudila a nebyla pak dvě hodiny vzhůru. (úsměv)
Loňské Vánoce jste všichni tři společně strávili při soustředění na Pokljuce.
Soustředění jde skloubit dobře, proto jsem se je nebál vzít na přípravu do Ridnaunu. Tam když není noc optimální, není to takový problém, i když jsme měli připravenou i variantu, že bych spal jinde, aby trénink měl smysl. Ale já si to užil. Šel jsem trénovat, věnoval jsem hodinu a půl biatlonu, který jsem pak odfiltroval a věnoval se rodině. To mi dobíjelo baterky. Prioritní byl biatlon, ale nestrávil jsem volný čas sledováním seriálů nebo čtením knížky, jako když jsem tam sám, ale byl jsem s rodinou.
I lidé z biatlonového prostředí říkají, že díky narození syna už nemyslíte jen na sport a že vám to prospělo…
Asi jim musím dát za pravdu. Nedokážu říct, jestli to je jen tím, že mám rodinu, ale sám na sobě cítím, že mé nastavení pro sport je letos úplně jiné. Na závody se těším a nedělám si hlavu, co bude potom. A když už začínám být ve stresu, pomůže mi rodina. Prostě si řeknu: „Hele, to je stejně jedno. Budeš dobrej, nebo špatnej, a stejně to za dva dny nikoho nezajímá.“ I úspěchy jsou strašně pomíjivé. Uvědomil jsem si to, když přišla ta mladá generace.
Při čem?
Strašně málo z nich vnímá kariéru třeba Zdendy Vítka, když vozil žlutý trikot. Nemluvím o Ivanu Masaříkovi, který byl čtvrtý na olympiádě. Je tam spousta sportovců, na které se zapomíná. A já si taky uvědomil, že jsou mnohem důležitější věci a biatlon už nemá prim. Pracoval jsem na tom i s (mentálním koučem) Petrem Žídkem, abych byl uvolněnější a našel symbiózu mezi rodinou a biatlonem. Protože když jsem v sobě hledal vnitřní klid pro sport, zbytečně jsem šponoval některé věci do extrému. Díky Viktorovi jsem teď klidnější.
Zkuste popsat, co jste třeba šponoval do extrému?
Občas jsem byl až přehnaný perfekcionista, což by vrcholový sportovec měl být, ale já to občas až přeháněl. Zkusím vysvětlit. Třeba jsem měl dvě hodiny na trénink a mě pak úplně stresovalo, když trval jen hodinu a 58 minut, že tam ty dvě minuty chybějí. A takových nicotných detailů bylo víc, kdy jsem si říkal: „Kurňa, musíš to dodržet.“ Teď to vnímám jinak. Hodně jsem to probíral po minulé sezoně s Ondrou Rybářem, jak bych měl přistupovat ke sportu. A on mi na to dal svůj pohled jako trenér a člověk, který to zažil s Jardou Soukupem, Bouškem i Ondrou Moravcem. Tak jsem se v tom snažil najít svůj balanc.
Bavil jste se o tom svém nastavení právě i s bývalými parťáky a rovněž tatínky?
S nimi jsem o nastavení nemluvil, protože jsem ho viděl. Trénoval jsem s nimi a viděl věci, které byly dobře nastavené, nebo ty, které mi v tom fungování přišly špatně nastavené. Spíš jsem si to procházel z pohledu trenéra, protože ti do nás vidí nejlíp. Mají svůj klid na střelnici a vidí naše pohyby, naše chování, a to kolikrát řekne mnohem víc. Z toho pohledu je pro mě důležitá vazba i od Michala Málka nebo Matta Emmonse, když se o tom bavíme.
