Článek
V únoru 2018 svoji sbírku úspěchů vyšperkovala individuální olympijskou medailí, když doběhla třetí ve sprintu v jihokorejském Pchjongčchangu. Jenže pak poznala stinnou stránku sportovního života, kdy ji závody stále častěji komplikovaly zdravotní trable.
Kvůli potížím s dýcháním absolvovala v uplynulé sezoně jen úvodní sprint v Östersundu, následující patnáctikilometrový závod už nedokončila a její snaha o návrat byla marná.
Veronika Vítková během hromadného závodu v Östersundu
„Pro mě to skoro ani sezona nebyla, jak jsem po prvních závodech odjela domů. Nebylo to jednoduché, celé jaro a léto trénujete, abyste závodili, a já od prosince stála,“ popisovala nelehké období.
Příčina problémů navíc zůstávala záhadou. „Absolvovala jsem spoustu vyšetření, kde se nic neukázalo. Tělo mi vystavilo stopku, nefungovalo, jak bychom si představovali. Nastaly i obavy, že by to ani dál nebylo ideální, a už se mi nechtělo znovu vstupovat do té nejistoty,“ přiznávala. Když ji mělo čekat rozhodování, zda se do biatlonového kolotoče znovu pustit, vyřešilo se tím nejlepším možným způsobem.
„Nejdřív jsem myslela, že bych na jaře mohla opět začít s přípravou,“ popisovala. „Postupem času se to ve mně začalo přelévat, byla jsem nerozhodná. A nakonec se to vyřešilo samo. Koncem listopadu nebo začátkem prosince už nebudeme dva, ale tři,“ ohlásila radostnou novinku Vítková, jejímž životním partnerem je biatlonový trenér Marek Lejsek.
| Očima sportovního ředitele Ondřeje Rybáře |
|---|
| „Verča byla prakticky celou zimu bez závodů. Probíhala její rekonvalescence, snažili jsme se, aby mohla nastoupit do další sezony. Teď její kariéru ukončily radostné důvody. Pokud by své rozhodnutí přehodnotila, tak má samozřejmě dveře do týmu stále otevřené. Ale plně chápu, že se teď bude chtít věnovat rodině. Chtěl bych Verče poděkovat za mnohaletou reprezentaci a spoustu krásných okamžiků, které s ní mohl prožít nejen tým, ale i fanoušci. Pomohla českému biatlonu v jeho vzestupu. Všichni jí přejeme, aby se jí dařilo v rodinném životě minimálně tak jako v tom biatlonovém.“ |
Světový biatlon poznal už řadu úspěšných návratů po mateřství, medaile v roli matek sbíraly například Běloruska Darja Domračevová či Slovenka Anastasia Kuzminová. Vítková se ale v jejich stopách neplánuje vydat. „Nejsem zastáncem odjíždění od dětí na soustředění a závody,“ hlásí. A role trenérky? „Nad tím jsem zatím nepřemýšlela, ale myslím, že bych měla třeba dětem co předat,“ uvažuje.
Pokud by si návrat na tratě rozmyslela, v českém týmu bude mít dveře otevřené. „Sám za sebe si umím představit Veroniku opět se startovním číslem na hrudi, jsem přesvědčený, že současné oznámení není sbohem, ale jen ahoj,“ říká svazový prezident Jiří Hamza.
„Ale hlavně jí chci poděkovat za vše, co pro český biatlon udělala. Veronika patří mezi lidi, kteří vytvářeli boom českého biatlonu, je neoddělitelnou součástí naší zlaté generace. Byla biatlonu oddaná, a proto pro ni poslední dvě sezony, kdy ji zdraví brzdilo ve výkonech, nebyly jednoduché,“ připomněl Hamza.
Jilemnická odchovankyně prokazovala velký talent už jako teenagerka, kdy se její přípravy ujal Jindřich Šikola. V roce 2006 se v Presque Isle stala dorosteneckou mistryní světa ve vytrvalostním závodě, o tři roky později vyhrála zlato se štafetou na juniorském mistrovství světa spolu s Veronikou Zvařičovou a její dlouholetou reprezentační kolegyní i rivalkou Gabrielou Soukalovou.
| Kariéry Veroniky Vítkové v číslech |
|---|
| účastnice 3 olympiád a 9 světových šampionátů |
| 2 medaile na ZOH (stříbro ve smíšené štafetě 2014 a bronz ve sprintu 2018) |
| 2 medaile na MS (zlato ve smíšené štafetě 2015 a bronz 2013) |
| 309 startů v SP, na MS a na ZOH, z toho 233 individuálních |
| 13 individuálních medailí, z toho 1 zlatá, 4 stříbrné a 8 bronzových |
| 17 týmových medailí, z toho 6 zlatých, 5 stříbrných a 6 bronzových |
| 51x v elitní desítce individuálních závodů |
| 5x nejvýše postavená Češka v hodnocení SP |
| 4x v elitní desítce hodnocení SP, nejlépe 4. v sezoně 2014/15 |
Přechod mezi dospělé? Žádný problém! Už v roce 2009 byla na MS v Pchjongčchangu pátá ve vytrvalostním závodě a zřejmě by její úspěchy přibývaly ještě rychleji, kdyby ji výrazně nepřibrzdila meningitida.
Zářila ve štafetách
V roce 2013 se dočkala i velké dospělé medaile a před domácím publikem. Se Soukalovou, Jaroslavem Soukupem a Ondřejem Moravcem dojela při mistrovství světa v Novém Městě na Moravě třetí, o rok později získala v tehdy parádní české disciplíně se stejnou sestavou olympijský bronz.
A stále čeká, jestli jí nepřijde poštou i medaile stejné hodnoty ze ženského závodu po diskvalifikaci Rusek.
Následující sezona byla její životní, v Oberhofu vyhrála svůj jediný individuální závod v SP, triumfy přidávala se štafetami včetně zlata se smíšenou na mistrovství světa v Kontiolahti. A v roce 2018 přišla i vytoužená individuální olympijská medaile.
Něco jsem dokázala, může si říct
„Všechno tam probíhalo strašně rychle. Startovala jsem s nízkým číslem a dlouho nevěřila, že z toho bude medaile. Bylo skvělé, že se mi povedl hned první závod, opadla ze mě nervozita a věděla jsem, že s prázdnou domů nepojedu,“ vzpomíná na sprint v Koreji. „Medailový ceremoniál byl krásný a emotivní, nejvíc mi to došlo pak při oslavě s celým týmem v Českém domě,“ líčí.
Po Michalu Šlesingrovi tak český biatlon v krátké době přichází o další velkou osobnost. „Jsem hrdá, že jsem se dokázala dlouho držet na vysoké úrovni a závodit se světovou špičkou. Zajela jsem si spoustu pěkných výsledků a byla platná i v týmu. Je pěkné se na tu kariéru zpětně kouknout a říct si: Něco jsem dokázala,“ hřeje loučící se účastnici tří olympiád a devíti světových šampionátů.
