Článek
Pohled do statistik je neúprosný. Aby nikdo nebyl v individuálním závodě mezi elitní osmičkou, to se českým biatlonistům stalo na mistrovství světa naposledy v roce 2004. Pokud počítáme i olympijské hry, tak na těch ve Vancouveru 2010. Po nich přišly razantní změny, které nastartovaly obrat.
A nyní je to přesně deset let od památného vystoupení českého týmu na olympiádě v Soči. Šest medailí tehdy posbírali Ondřej Moravec, Gabriela Soukalová a spol., žádná jiná reprezentace jich nevybojovala víc.
Nastartoval se boom, který přivedl stovky dětí do klubů a statisíce fanoušků na tribuny Vysočina areny či k televizím. Jenže po dekádě, kdy by měl český biatlon sklízet efekt rozmachu, se o nástupu silné generace zatím mluvit nedá.
Na pozice dvou stálic Markéty Davidové a Michala Krčmáře, kteří ale také pamatují úspěšnější sezony, se netlačí zástupy talentů. U žen je za čtveřicí nejlepších výkonnostní propast, která nedává šanci obměnit tým, ani když se někdo trápí jako Lucie Charvátová na novoměstské střelnici.
U mužů má trenér Michael Málek trochu širší výběr, ale sám asi doufal, že se někdejší úspěšní junioři budou hrnout vzhůru rychlejším tempem.
Jsou tu dvě jména, která se vymykají stylem, jakým vlétla mezi seniorskou elitu: Tomáš Mikyska a Tereza Voborníková. Oba ročník 2000, oba si odbyli úspěšnou premiéru na mistrovství světa vloni v Oberhofu a oba také v bouřlivém prostředí Nového Města na Moravě prokazovali značnou psychickou odolnost.
Pokud by se za dva roky po olympiádě v Turíně rozhodla Davidová pro civilní kariéru a Krčmář už by nestíhal držet krok s mladšími soupeři, jeví se právě oni jako největší adepti na roli nových lídrů. Ale stavět budoucnost na dvou jménech by bylo značným rizikem, zvlášť při křehkosti Mikyskova kolene, které ho už dvakrát výrazně potrápilo.
Pokud mají přijít u reprezentace zásadnější změny, je ideální čas po této sezoně. Za rok před olympijskou zimou už by bylo na experimenty pozdě. Jistě, Česko není jedinou zemí, kterou trápí úbytek úspěchů v období, kdy se světová špička zúžila na Norsko a Francii, jimž sekunduje Německo a Švédsko. Ale to je slabá útěcha…
Což o to, čeští biatlonoví fanoušci ukázali, že dokáží plnit hlediště a bavit se sportem, i když se nedaří. Ale za své povzbuzování ve větru dešti by si zasloužili ještě někdy zažít chvíle, jako když Gabriela Soukalová vyhrála závod Světového poháru nebo když si smíšená štafeta před jedenácti lety dojela pro světový bronz…
