Článek
V den dvacátého výročí svého životního závodu bude opět na biatlonu. V Novém Městě na Moravě v roli experta České televize. „Neříkám, že bych si sám nevzpomněl, že to je teď dvacet let, ale tolik bych to nevnímal, kdybych nebyl dál v biatlonovém prostředí,“ vypráví v rozhovoru pro Sport.cz biatlonista přezdívaný Bobek.
V roce 2005 vám bylo čtyřiatřicet let, cítil jste se před šampionátem na vrcholu kariéry?
Věděl jsem, že jsem na tom dobře, už na soustředění před mistrovstvím světa v Obertilliachu. Ale takový výsledek byl hodně nad očekávání. Říkal jsem si, že umístění do desítky by byl velký úspěch.
Na dvacetikilometrovém závodě panovalo dost divoké počasí, hustě sněžilo. Vám ale drsnější podmínky vyhovovaly.
Ne, že bych je úplně vyhledával, ale úplně mi nevadily. Neměl jsem nikdy rád silné mrazy, ale chumelenice nebo těžší podmínky, co se týče sněhu, jsem nebral jako problém.
Roman Dostál po zisku zlata na mistrovství světa v Hochfilzenu přesně před dvaceti lety.
Za sebou jste nechal trio silných Němců, legendárního Nora Oleho Einare Björndalena či Francouze Raphaëla Poiréeho. Dalo se mluvit o senzaci.
To určitě byla, vždyť do té doby jsem byl na mistrovství světa nejvýše pátý, na pódiu nikdy. Ale v těch vytrvalostních závodech se dá překvapení udělat spíš, když vám sednou čtyři položky a máte aspoň velmi slušný běh. Ve sprintu je to obtížnější.
Zlato jste získal krátce po narození vašeho syna Romana, také jste mu ho symbolicky věnoval. Pomohla vám i domácí pohoda?
Mohlo to tak být. Zjistíte, že jsou na světě jiné věci než jen sport, neberete ho tak vážně. Mohlo mě to v hlavě zklidnit.
Jak často máte zlato teď na očích?
Měl jsem ho někde na půdě, ale když jsem po konci kariéry otevřel penzion, tak mě kamarád dokopal, abych si ho vystavil. Tak mi udělal vitrínu a mám tam sbírku medailí a trofejí, které jsem během kariéry posbíral.
Vy už jste před svým životním úspěchem párkrát zvažoval konec kariéry, nakonec jste závodil ještě o pět let později na olympiádě ve Vancouveru. Prodloužilo vám zlato z Hochfilzenu kariéru?
Určitě mi dodalo hodně elánu. Následující sezonu jsem měl nejlepší ve Světovém poháru, ale nevyšla mi olympiáda. Teď už vím, že jsem chtěl víc, než bylo zdrávo, a přehnal jsem to v tréninku. Odjeli jsme z olympiády a já byl v Oslu druhý v hromaďáku. Ta olympiáda mě mrzela.
Dodnes zůstáváte jediným český mužem, který v biatlonu získal individuální zlato, přitom po vás přišla silná generace. O to víc si triumfu i zpětně ceníte?
Možná je i štěstí, že to potkalo mě, byly tu kapacity, které by si zlato zasloužily víc než já. Když si vezmu, kolik má Ondra Moravec medailí, bohužel nejvíc mu to uniklo asi v Hochfilzenu (v roce 2017 o 3 s druhý na 20 km). A Michal Šlesingr byl v Anterselvě necelých pět sekund od zlata, ve sprintu jako poměrně mladý, to je z mého pohledu možná největší výsledek. Ale je tam třeba i krapet štěstí…
Vy se po kariéře věnujete roli televizního experta, byla to pro vás ideální cesta, jak u biatlonu zůstat?
Sport mě vždycky bavil, možná bych zůstal i v trenérské pozici, naplňovalo mě to. Ale jak jsem si kariéru prodloužil do čtyřiceti, byl jsem už ze všeho cestování vyčichlý. Spíš jsem si potřeboval v hlavě odpočinout a už jsem se nevrátil. Rozjel jsem podnikání, penzion mě časově dost vytěžuje, ale aspoň jsem u biatlonu zůstal díky komentování.
Podobně jako třeba Ole Einar Björndalen, který vás vždy zdraví, potkáváte se a vzpomínáte i s dalšími někdejšími soupeři?
Pořád se poznáváme, to je dobré, že nejsme tak staří. (směje se) Je pěkné se vždycky po čase vidět, pozdravíme se s Nory, Němci, dlouho jsem teď neviděl Raphaëla Poiréeho, ale vždycky jsme si připomněli ty starší časy.
Máte dvě děti, ty nešly ve vašich biatlonových stopách?
Syn vůbec, pro něj jej sport skoro sprosté slovo. (úsměv) Dcera hrála tenis, ale teď už se oba spíš věnují škole.
