Článek
„Je jí šestadvacet, už je spíš na mazlení než na velké ježdění. Snažím se za ní chodit co nejčastěji, minimálně dvakrát třikrát týdně, když jsem doma. Občas přinesu nějaké pamlsky, ona spase všechno. Jablka, mrkve, je žravá...
Shellinka je typický hucul, rezavá kobyla. Rozhodně je tvrdohlavá, nedá vám nic zadarmo a pořád to na vás zkouší, ale přitom je hodná. Když za ní přijdu, v ohradě jde hned za mnou, snad mě vídá ráda.
Česká biatlonistka Markéta Davidová tráví volný čas s klisnou Shelly.
Za koňmi jsem začala chodit, když mi bylo asi deset nebo jedenáct let, u nás na Farmu Vyšehrad. Pamatuju ty koně, kteří tam jsou teď, ještě jako malá hříbata. Většinou se už tam narodili a tam i umřou. Ve stáji je asi sedm koní, vždycky je práce dost, tak se snažím zapojit.
Určitě bych si chtěla pořídit i vlastního koně, už jsem se po nich i různě dívala. Jakého? Měla jsem nějakou představu, ale není úplně jednoduché najít takového, které bude všechno splňovat. Požadavky, jaké jsem měla, postupně snižuju, že už je mi to skoro jedno a stačí mi, aby byl zdravý... (úsměv)
Teď dělím svůj čas mezi dvě stáje, kam chodím. Udělala jsem si i licenci, díky které budu moct jezdit parkurové závody. Překážky si občas skočím i teď, baví mě to, ale zatím jsem žádný závod nejela. Ale až budu mít svého koně, určitě bych ráda vyrazila a třeba na jaře si nějaký vyzkoušela, když mě tam vezmou.
Mám ráda ten pocit, když si můžu jen tak vyčistit hlavu při projížďce v lese, ale mě baví i tréninky. Asi tím, jak jsem z biatlonu zvyklá být vedená. Určitě bych si u koní jednou ráda našla i práci, když jsem se jim věnovala i v rámci studia. Chtěla bych se pohybovat kdekoliv kolem zvířat, ale nejradši právě u koní."
