Davidová nechce skončit v biatlonové bublině. Co říká na odchod Koukalové?

Myslím, že jsem furt stejná, snažím se o to. Doufám, že mě biatlon jako člověka nemění. Jako sportovkyně se rozhodně cítím jistěji, ale i kdyby se mi tolik nedařilo, tak by mě to posunulo, protože zkušenosti jsou v biatlonu k nezaplacení.

Je jich víc, určitě jsou to všechna medailová umístění ve Světovém poháru. Hlavně jsem měla nádherný pocit po štafetě v Oberhofu. Pamatuji si, s jakým napětím jsem sledovala Evičku Puskarčíkovou na posledním úseku a do poslední chvíle, jestli budeme třetí nebo ne. To byl opravdu silný moment.

Ještě jsem teď dodělávala školu, ale od prvního května už jedu suchou přípravu, úplně bez úlev. Přišlo mi, že jsem si ani nestihla po sezoně moc odpočinout a žádné volno už není, asi až příští rok koncem března. Máme teď dlouhé tréninky a po jaře, kdy člověk nic nedělá, dost bolí.

Mám teď navíc nějakou krizi s kolečkovými lyžemi. Jsem z toho na nervy, když musím někde dvě a půl hodiny na kolcích kroužit. Mě trénovat baví i bez závodů, ale chvíli trvá, než do toho zase člověk vpluje. Momentálně bych potřebovala spát tak tři dny v kuse, ale to se asi projevuje i nedávný stres ze školy.

Byla jsem tam v pondělí od rána do večera, nějak se to zvládlo, takže super, i když nervy jsem měla dost.

Jo, to rozhodně. Tohle je takový jiný stres, ale myslím, že byl větší. Zakoktávala jsem se při obhajobě bakalářky, to se mi normálně nestává. Teď ještě pojedu zkusit přijímačky na veterinu do Brna.

Přesně takhle to mám v hlavě nastavené a byla bych moc ráda, aby to tak bylo. Že až skončím, tak abych mohla jít normálně do práce a nemusela spoléhat na to, že budu jen v biatlonu. Byla bych nerada, aby mi zbylo, že musím být jen u biatlonu, já chci z té bubliny ven.

Jo. Někomu by se mohlo zdát brzy v pětadvaceti letech, ale ve mně se kupí pocity, proč už nepokračovat. Stále hlasitěji se ozývá chtíč normálního života, protože tohle je spíš bublina. Možná se pak do ní budu chtít vrátit, ale teď mě to táhne spíše zkusit za tři roky už něco úplně jiného. Že bych měla vydržet a trénovat víc let, to mi přijde až děsivé.

Ale u těch chlapů je to jiný. Oni nikam nespěchají, jim je to jedno. Přijedou domů se občas ukázat, ale holky to mají v sobě jinak.

Snažím se, ale přijde mi, že to jde v poslední době čím dál míň. Kolem biatlonu toho začíná být víc a víc, jde to hůř a hůř od něj utíkat. Třeba za milovanými koňmi. Ale právě škola je jedna z věcí mimo bublinu a jsem ráda, že můžu studovat, co chci a co mě baví. Taky je fajn, že občas můžu takhle někam vypadnout a obléct se jako normální holka.

Docela jo, dokonce mě poznávají i v civilním oblečení, tak si říkám, že to už asi začíná být vážné. Nemám problém se s někým vyfotit, snažím se vyhovět. Když někdo přijde, že mi hrozně fandí, tak to ani nejde se na něj zlobit. Spíš mi vadí, že je toho někdy moc. A ne vždycky máte dobrý den, takže občas tu popularitu snáším hůř.

Pořád se v tom učím chodit, ale snažím se, aby mě tohle nepotkalo. Těch nabídek, co bych kde mohla dělat, je spousta, a ne na každou se dá říct ano.

„Já si trochu myslela, že řekne, že ještě bude pokračovat, a řekla bych, že by se dokázala na tu vysokou úroveň dostat rychle, ale je to její rozhodnutí a měli by ho všichni respektovat. Moc bych jí přála, aby byla šťastná.

Při jejich největších úspěších jsem byla ještě dorostenka, teď už přes dva roky nezávodila. Žádný problém s Gábinou ale nemám, klidně bych si s ní ráda popovídala, a třeba i zatrénovala.