Byla jsem nahoře i bojovala s tělem. Konec? Trochu vysvobození, vypráví Vítková

„Už se těším, až budu o pár kilo lehčí. Teď je to fakt náročné,“ přiznávala 34letá biatlonistka. „Přece jen jsem měla obavy, aby se něco nestalo. Ani hluk mi nedělá úplně dobře,“ říkala.

A slavnostní ceremoniál v novoměstském kotli pochopitelně hlučný byl. Vítková si při něm aspoň oživila vzpomínky na devět let starý závod, kdy finišovala na čtvrtém místě, které se po dlouhých letech a ruské dopingové diskvalifikaci změnilo v bronzovou pozici.

„Ani jsem si ten závod moc nevybavovala, jen, že jsem při průjezdu cílem zamávala aspoň divákům,“ zavzpomínala.

Vítková už jednu medaili ze Soči doma má, díky stříbru ze smíšené štafety, tehdy parádní české disciplíně. K tomu byla šestá v nejdelším závodě, osmá v hromadném startu… „Jo, dařilo se tam,“ přikyvuje.

„Závodilo se ve vyšší nadmořské výšce, já s tím mívala vždycky problémy. Ale jak se tam dařilo všem, odráželo se to na dobré atmosféře v týmu,“ vybavuje si. Čeští biatlonisté tehdy stáli na stupních vítězů po pěti disciplínách, což nemělo obdoby, teď přibyl i šestý kov.

Vítková byla známá jako zarputilá bojovnice. Od juniorských úspěchů až po bronz na hrách v Pchjongčchangu. „To byla největší euforie,“ přiznává. I když jí zdraví kladlo řadu překážek v čele s meningitidou, kterou prodělala na začátku seniorské kariéry.

A zdravotní trable její biatlonový život orámovaly. „Bylo blbé, že jsme nevěděli, proč k těm stavům dochází,“ vrací se o čtyři roky zpátky, kdy měla problémy s dýcháním. A než se vrátila k závodům, zjistila, že s partnerem Markem Lejskem čeká dceru Elišku.

„Bylo to pro mě takové vysvobození. Už to nebylo ono. Asi bych sama od sebe nedokázala skončit, tak přišlo, co mělo přijít,“ ví. Za kariérou se ale mohla ohlížet s radostí i jistou dávkou hrdosti. „Byla povedená. Prošla jsem si tím, že jsem byla nahoře, nemocí se dostala dolů a pak se vyškrábala zase nahoru, byl to i boj s mým tělem,“ shrnula své aktivní roky.

Svět velkého biatlonu opustila, ale u svého osudového sportu zůstala aspoň prostřednictvím kempů, které s partnerem chystá.

„Márovi s tím pomáhám, tak dvakrát až třikrát týdne jdeme s dětmi z biatlonového jabloneckého klubu. Ale to je fakt kroužek,“ říká. Ani s bývalými parťačkami se tak často nepotká. „Končila jsem v době covidu a to se nesetkával nikdo. Každý je někde rozprchlý, ale tohle byla hezká příležitost. I když pro mě dost složitá,“ přiznávala.

Přenosy z biatlonových závodů má doma spíš jako kulisu, běhání kolem dvouapůlleté Elišky ji zabaví dostatečně. Malá blondýnka s culíkem se totiž nezastaví. „Akční je víc než dost, tady vstávala dokonce v šest,“ smála se v Novém Městě na Moravě Vítková.