Článek
Lenzerheide (od našeho zpravodaje) – Byl to v posledním kole nedělní stíhačky nezvyklý pohled. Bö vyrážel ze střelnice na vedoucí pozici a mířil pro své 22. světové zlato. Jenže se ohlédl, aby viděl, jak si vede 22letý Wright. „Registroval jsem, že sestřelil všechny terče, tak jsem si říkal, že musím makat,“ líčil hvězdný Nor.
Když novináři v tiskovém středisku zopakovali jeho slova Wrightovi, ten udiveně reagoval. „To fakt řekl? To je úžasné. Ale podle mě kecá,“ rozesmál se. Jenže opravdu v posledním kole na Böa šest sekund stáhl.
„Já se hlavně snažil ujet Erikovi (Perrotovi), ale najednou jsem se podíval a přišlo mi, že Johannes je blíž, než byl předtím. Dal jsem tomu všechno, ale on je nejlepší v historii. A pro mě je fajn už jen to, že jsem se mu dokázal přibližovat,“ uznal Wright.
Bö o něm dokonce prohlásil, že mu připomíná jeho samotného, když byl o třináct let mladší. „Já myslím, že jsem míň zrzavý,“ vtipkoval Wright. „Ale já ani nevím, jaký byl Johannes jako mladý, začal jsem biatlon sledovat až v sedmnácti,“ pokrčil rameny.
V deseti začal jezdit na lyžích, v patnácti okusil biatlon ve středisku Snow Farm, jediném místě, kde se na Novém Zélandu provozuje. „Je tam malá, ale super komunita lidí. I když se mi nepovede závod, dostanu po něm vždycky asi deset zpráv,“ cení si Wright.
I pod vedením současného kouče českých žen Luky Bormoliniho se rychle zlepšoval. Dostal se na olympiádu do Pekingu, před dvěma lety pak ohromil triumfem na juniorském světovém šampionátu ve sprintu.
Pro novozélandský biatlon historický počin. „Naše země je úžasná v tom, že dokáže v každém sportu vyprodukovat jednoho skvělého sportovce. Teď byla Alice Robinsonová druhá na mistrovství světa v obřím slalomu. A jmenujte mi dalšího sjezdaře z Nového Zélandu,“ pousmál se.
Sám ale tušil, že dál se bude jen těžko posouvat. „Všichni na Novém Zélandu věděli, že nemá smysl mít velký biatlonový tým kvůli jednomu člověku,“ líčí. Přechod do americké reprezentace tak byl logickým krokem, neboť z této země pocházejí oba jeho rodiče.
Campbell Wright se světovým stříbrem ze stíhačky
„Jsem Novému Zélandu vděčný, ale když tam přijedu, už ani lidem neříkám, že dělám biatlon. Vysvětlovat, co to je, je únavné a stejně to nepochopí,“ usmál se.
Tuší, že nebýt amerického týmu, takové výsledky by neměl. „Trénovat zvládnu i sám, ale mít kolem sebe skupinu lidí, kteří dělají to samé a biatlonu rozumí, je mnohem jednodušší. Při nástřelech, stravování i cestování,“ popisoval po stíhačce, kdy tým oblečený v bundách s hvězdami a pruhy v cílovém prostoru vydatně slavil jeho druhé stříbro.
Už po sprintu si členové realizačního týmu oholili hlavy. „To byla sázka ze Světového poháru ve Finsku, kde jsem byl čtvrtý. Řekli, že až budu na pódiu, oholí se. Já na to zapomněl, ale v neděli ráno jsem se probudil a všichni měli holé hlavy. Tak nevím, co si oholí dnes,“ vtipkoval v neděli vpodvečer.
I když od závodu uplynuly už dobré dvě hodiny, emoce s ním pořád cloumaly. „Mám husí kůži ještě teď, když si vzpomenu na to, jak jsem projel cílem. Kdybych našel slova, jak ty pocity popsat, napíšu o tom knihu. Šílené,“ žasl.
Wrighta ještě v Lenzerheide čekají dva individuální závody. Může tu porazit i hvězdného Böa? „Ne,“ zakroutí hlavou. Opravdu ne? „Neblázněte, vždyť je nejlepší v historii,“ s úsměvem odrážel novinářské dotazy.
