Až s biatlonem křápnu, dám si rok oraz

Už je to hrozně dávno, ale pamatuju si boj o páté místo ve štafetách s Němcem Grossem, a ten finiš jsem projel. Starej mazák si mě tam vyškolil, nechal mě podstatnou část trati od střelnice odtáhnout a pak mě předjel na správném místě.

Ten Němec, co mi schovává věci, mi neumožní si vzpomenout... Prostě roky letí, ono se to nezdá, ale každá ta sezona je velmi podobná, pořád objíždíme ta samá místa a po letech už mi to splývá trochu dohromady. Žádná konkrétní věc z tehdejšího Östersundu se mi teď nevybaví, snad jen to, že tenkrát po mistrovství přišel můj jediný vyhraný svěťák v Norsku. Nejsem ale typ, který by se ukájel vzpomínkami.

Samozřejmě, že tohle si vybavím. Björndalen byl tehdy ujetá špička a nebylo moc závoďáků, co s ním dokázalo držet krok, a mně se zrovna na mistrovství světa všechno sešlo tak, že se mi to obstojně dařilo. Stříbro ze sprintu a bronz z dvacky provázely super pocity, ale už je to vážně dávno.

Víceméně je tam jedno dlouhé stoupání. Hned po startu sjedete dolů, ale pak musíte celý kopec v jednom kuse vyšlápnout. Střelnice tam dovede být nevyzpytatelná, hodně bude záležet i na počasí. Předpověď naznačuje teploty nad nulou, takže sníh bude asi dost hrabavý, a čím je profil tratě náročnější, tím víc se ta rozbitost trati promítne. Zatím za celou letošní zimu nepřišel závod, při němž bych měl pocit, že ho dokážu dojet ve slušném tempu až do konce, a tak nemohu ani v Östersundu čekat zázraky.

Já byl vždycky týmový hráč a většinou jsem na vrcholné akci zajel štafetu dobře, zatímco závody jednotlivců jsem nějak odprásknul. Ale neznamená to, že bych se upínal vyloženě na štafety, chci si zajet i pro svůj pocit nějaký dobrý výsledek. I když třináctý šampionát a k tomu čtyřikrát olympiáda, to už je snad obrázek toho, že člověk po ty roky biatlon dělal nějak obstojně.

To zní dost divně, to slovo snad ani neznám... Mně říkají veterán, i když doyen působí možná víc světácky. Přesvědčuju se každou chvíli, když někde vytáhnu občanku, že už mám nějaký věk. Nejmladší už na žádných závodech nebudu, to spíš naopak a občas se mi zdá, že si s těma puberťákama kolem ani nemám co povídat... Třeba ale takové praktické zkušenosti ze střelnice se opravdu můžou hodit.

Chuť závodit ještě v sobě mám, proto se do toho přes všechny subjektivní i objektivní potíže zase vrhám, ale ta tvrdá realita, jak se s tím musím prát, mi na té chuti maličko ubírá. Celý tenhle rok je dost na houpačce. Líp se závodí, když jste mladý, máte našlápnuto a spoustu toho před sebou a každý pokažený závod snáz hodíte za hlavu. Když se vám kariéra chýlí ke konci, jako mně, tak už víte, že těch možností na nápravu moc nepřijde.

Řekl jsem si, že se budoucností začnu zabývat až za měsíc. Teď chci důstojně obstát na mistrovství světa a pak i ve finále svěťáku na Holmenkollenu, ale přiznávám, že právě během letošní zimy, kdy mě hodně limitovalo zdraví, jsem už měl chuť hodit tam ručník. Na druhou stranu člověk je na sportovní režim tak zvyklý, že je i těžké odejít. Ono se to se mnou nějak vytříbí.

Samozřejmě je to o nějaké komunikaci mezi námi, nemůžu doma říct, chci just závodit a vlezte mi na záda. Nejde jen o ženu, ale i o děti. Viktorce je už šest let, čím dál víc si uvědomuje, jak tatínek chybí. V září půjde do školy, při tak zásadním životním kroku bych s ní chtěl strávit nějaký čas. I na takové věci musím brát při svém rozhodování zřetel.

Tam se úplně nevidím. Když už se člověk rozhodne po nějakých dvaceti letech vyskočit z biatlonového kolotoče, tak spíš bude chtít být víc s rodinou. Trenér má chleba stejně tvrdý jako závodníci a musí odjíždět hodně často pryč. V tom bych si nepomohl.

Já si řekl, že až s tím křápnu, tak si dám pohov a rok oraz, abych si uspořádal myšlenky a měl čas na rozkoukání i rozhodnutí, jakou cestou půjdu dál. Nechávám věcem volný průběh. Až se odreaguju, tak mě to někam zavane.