Článek
Vavřinec Hradílek přebírá zlatou medaili
Na trať jste vyjel až po Prskavcovi. Asi jste slyšel ten hukot, který na zaplněných tribunách vzbudila jeho jízda…
Vnímal jsem to, protože to byl šílený řev. Když to nechci vnímat, vždycky odjedu trošičku dál, ale to jsem zas míval problémy, že jsem nestíhal starty. (úsměv) Je to tu hodně slyšet. Poodjel jsem na druhou stranu a ono se to odráželo, takže to bylo ještě horší. Ale neslyšel jsem ten čas, protože když vím ty časy, trošičku mě to ovlivní. Pak jsem se zkoncentroval a opravdu jsem byl poměrně klidný, na to, že poslední týden byl fakt velký záhul.
Co s vámi dělala ta hlasitá podpora fanoušků přímo na trati?
Nevím, jestli to byla tak fyzicky náročná trať, nebo mě vyčerpal ten hukot, ale když jsem najížděl pod most, nebyl jsem schopen držet pádlo. V cíli jsem byl hodně překvapený, že čas je tak rychlý.
Vyděsil vás jeden šťouch?
Ne. Možná mi trochu pomohlo, že jsem v televizi viděl finále singlířů a jakým stylem vyhrál Dave Florence. Já tu jezdil poměrně rychlé časy, neměl jsem přehnané sebevědomí, že bych chtěl být mistrem světa, ale chtěl jsem medaili a věděl, že i se šťouchem jsem schopen ji mít. Potom, co jsem zajel protivodnou desítku líp než v tréninku, tak jsem věděl, že jsem si ty dvě vteřiny vzal zpět. Nevěřil jsem, že by to mohlo stačit na zlato, ale na medaili jo.
Kombinaci branek, která vás málem stále postup ze semifinále, jste si ohlídal?
Jel jsem tu protivodu úplně jinak. V nájezdu jsem si byl jistý, ale spíš jsem měl problém na následující kombinaci. V té bráně mi bliklo, že bych se podíval a zasmál na tu rozhodčí, ale za to by mě diváci asi sežrali. (úsměv)
Desetiminutové čekání v cíli bylo nejdelší v životě?
Kdepak, v Londýně bylo ještě o takových patnáct minut delší. Ale mě to čekání nějak nevadí, diváci přiběhli dolů do cíle, to bylo fantastické, tohle už tady nikdy nezažijeme, jestli Jirka Rohan s Jéžou nebudou chtít pořádat další šampionát. Musím říct, že organizace i celkový dojem z toho šampionátu jsou nesrovnatelné s jinými vrcholovými závody. Organizačně to může konkurovat olympiádě.
Zkuste popsat své emoce v cíli. Po týdnu s nemocí, semifinálové penalizaci a jejím následném zrušení…
Já byl strašně fyzicky vyčerpaný a nebyl schopný se moc hýbat, to se mi ještě nestalo. Ale když vidíte ty diváky, jak skandují a přiběhnou do cíle, moc to povzbudí. Nebylo to lehké, ten rok byl takový zvláštní. Jsem strašně rád, že jsme to tady zvládli.
Byl domácí šampionát na psychiku náročnější, než jste si připouštěl?
Byl hrozně náročnej. Já se tu poslední týden ani moc nevyskytoval. Opravdu těch zájmů ze strany veřejnosti a médií bylo hodně a nechtěl jsem se vyčerpávat.
Štvaly vás názory, že jste po olympiádě chodil víc po akcích, než trénoval. I proto vás těší, že jste dokázal, jaký jste závodník?
Je pravda, že jsem toho tolik nenajezdil, do toho na začátku sezóny přišlo zranění. Nechtěl jsem se soustředit na to, abych před mistrovstvím světa vyhrával závody, i když se mi jezdilo dobře. Chtěl jsem to brát víc pohodově a nestresovat se tolik. Po Světovém poháru jsme si sedli a řekli, že začnu trénovat pořádně a opravdu se na šampionát připravíme. Myslím, že po tréninkové stránce se nám to podařilo a formu jsme s Pytlákem (trenérem Říhou – pozn. red.) zase naladili dobře.
