Článek
Bylo těžké získat angažmá v Austrálii?
Docela jo. Nikdo mě tam pořádně neznal. Sice věděli, že jsem plavala finále dlouhé polohovky na mistrovství světa, ale netušili vůbec, jak trénuju, ani jaká jsem. Navíc takových plavkyň, jako jsem já, tam mají spoustu. Trenér Chris Mooney přesto řekl, že můžu přijet, i když jsem si všechno musela obstarat sama a třeba jsem zpočátku ani netušila, kde budu bydlet. Moc jsem chtěla proniknout do australské plavecké kultury, takže jsem ustála i krušné začátky v bazénu.
Co vás nejvíc ničilo?
Říkala jsem si, jestli mám zapotřebí mít každý den svalovou horečku. Po třech měsících jsem se ptala, co dělám v tréninku špatně a dostala odpověď, že jsem teprve v polovině procesu přeměny svého těla. Sama na sobě cítím, že ta adaptace byla nutná. Daleko víc než u nás se tam chodí do závodního tempa a nějakou dobu mi trvalo, než jsem si na tamější dávky zvykla. Ale že jsem mohla každý den plavat s holkami, které jsou rychlejší, to mě motivovalo.
Jak vás mezi sebe přijaly?
Trenér Mooney hodně dbá na tréninkovou morálku i na to, aby člověk zapadl do týmu, takže jsem ho musela rychle přesvědčit, že k obojímu mám předpoklady. Myslím, že se mi to povedlo. Krásné pak bylo od něj slyšet, že se mám v září vrátit a že bychom takhle mohli spolupracovat až do olympijského Tokia v roce 2020. Navíc bych tam od podzimu měla studovat jazykovou a obchodní školu, tím pro mě bude všechno snadnější.
Řeč jste pochytila rychle?
Australská angličtina pro mě byla dlouho procházka peklem, ze školy jsme zvyklí na trochu jiný jazykový projev. Oni mluví hodně rychle a dost zkracují slova a občas jsem vůbec nerozuměla. Navíc dávají do řeči spousta emocí, to mi přišlo také komplikované. Byly dny, kdy jsem vyčerpáním padla doma do postele a nechtěla mít ani žádné lidi kolem sebe, protože jsem se v té únavě nebyla ani schopná nějak domluvit. Časem dostanete ten přízvuk do ucha a už je to o hodně lepší, pomohla tomu i báječná mentalita místních lidí.
Čím vás tak nadchli?
Mají přívětivou tvář a jsou pozitivně naladěni. Tohle člověka děsně nabíjí. Na chodníku se potkají dva úplně neznámí lidé, kouknou si do očí a usmějí se na sebe, zatímco v Česku se většinou uhýbá pohledem a lidi jsou tady spíš negativní. Taky mě hned při příletu domů naštvalo neurvalé chování taxikáře na letišti, ale řekla jsem si, že se nenechám vytočit. Když budu naštvaná, tak si spoustu hezkých věcí ani neužiju.
Takže cítíte, že vás Austrálie správně proměnila?
Nejen že jsem poznala odlišný tréninkový proces, díky němuž se mi do plavání vrátila zase správná jiskra. Naučila jsem se i víc spoléhat sama na sebe, pak mě ani tolik věcí nerozhodí. Samozřejmě, že se tam i občas cítím opuštěná a při tom časovém posunu je složité podělit se s někým doma o tom, že je mi smutno, takže pár večerů v slzách bylo. Naučila jsem se všechno brát tak, že i z trablů vyjdu vlastně posílená.
Projeví se to i příští týden na mistrovství Evropy v Glasgowě?
Doufám, že poplavu dobře. Držím se i doma australských tréninkových deníků a pocit v bazénu je zatím povzbuzující. Potřebovala bych ze šampionátu i pro sebe takové utvrzení, že jdu dobrou cestou. Ten posun výkonnosti už na sobě cítím, snad ho podepřu i výsledky. Na dlouhé polohovce chci do finále a moc bych byla ráda za čas, kterým se budu schopná v Austrálii pochlubit.
