Článek
Oproti slalomu, byť na divoké vodě, to asi bude značný rozdíl.
Jezdí se bez branek a ta trať je opravdu extrémní. Je to zážitek, byl jsem tam už čtyřikrát, pokaždé ve finále, ale medaile mi zatím vždycky unikla. Teď o ni chci zabojovat. Jede se kvalifikace a pak pavoukem nejlepší s nejhoršími až do patnáctičlenného superfinále. Když postoupíte, máte radost, ale zároveň máte respekt z toho, že musíte zase na start, protože ta trať je masakr. Uděláte jeden špatný záběr a máte nejen po závodě, ale může jít i o kejhák.
Skutečně už na té trati došlo k nějakým tragickým událostem?
Bohužel ano. Němec, který se stal při prvním ročníku mistrem světa, se tam další rok při tréninku utopil.
Co vám běží hlavou na startu takového závodu?
Hned na startu je skluz z osmimetrové skály, to už musíte být koncentrovaní, abyste se do té řeky odrazili v pořádku. Ten pohled dolů, kdy to padá z převýšení nějakých čtyřicet metrů, je neskutečný. Asi jako když koukáte dolů na Hahnenkammu. Někdo zase říká, že to je pro kajakáře jako severní stěna Eigeru, což je pro horolezce téměř nevylezitelná stěna.
Kolik slalomářů se do tohoto dobrodružství pouští?
Poslední dobou jsme to trochu protrhli a je nás víc. Je to dělané opravdu pro závodníky, ne jako VIP akce pro sponzory, pozornost médií a televizí je obrovská.
Je pro vás jako pro slalomáře výzvou porazit specialisty na extrémní závody?
Jasně, oni si z nás dělají srandu, že jsme ti opečovávaní sportovci. Já minule zrovna projížděl kolem dva týdny předem, a koukám, že všichni ti, co si z nás dělali srandu, to tam najížděli a pilovali. To se neděje ani na slalomových závodech. Berou to hodně prestižně a nechtějí se nechat porazit.
