V hlavě plavce. Nervozita je nejlepší kamarádka dobrého výkonu, říká psycholog českého týmu

U každého to může být něco jiného a neříkají to jenom plavci, říkají to různí sportovci. Dost často to znamená, že nerozumí tomu, proč se to stalo. Mají pocit, že byli velmi dobře připravení, že udělali všechno a ono to nevyšlo. Jestli byla příčina v tom, že mentální naladění nebylo optimální, nebo v něčem jiném, to je otázka rozboru, co se skutečně odehrálo. Ale protože mentální stránka je nejvariabilnější a nejhůře uchopitelná, tak to bývá často první informace, která z člověka vyjde, protože nemá zreflektované, o čem to reálně bylo.

U každého sportovce je to trochu jiné. Obecně jde ale o to, přiblížit se co nejvíc optimální aktivaci, předzávodnímu nabuzení, nebo jak se říká zóně. Současně se ale závodníci také učí být co nejvíce adaptabilní, aby byli schopni podávat kvalitní výkon bez ohledu na toto nabuzení. Zjednodušeně - učí se, že není až tak podstatné, jak se před závodem cítí. Podstatné je, že vědí, na co se mají v závodě soustředit a že jsou schopni podat kvalitní výkon bez ohledu na pocity, ať už jde o nervozitu, stres a obavy.

Technik je velké množství. Pracuje se s dýcháním, svalovou relaxací či aktivaci, vizualizací, sestavením závodního mentálního plánu... I tady je důležitá individualizace. Aby technika byla v souladu s elementárním mentálním nastavením sportovce a aby byla nenásilně začleněna do předzávodní či pozávodní rutiny, jako je rozcvičení, převlékání nebo rozplavání.

Nervozita je nejlepší kamarádka výborného výkonu. Kdo říká, že není nervózní, tak má jen mediální tvář, nebo je to sociopat, což samozřejmě může být. Nervózní jsou úplně všichni, patří to k tomu. Klíčem k úspěchu je uchopit nervozitu jako energii a přetavit ji do výkonu, aby jej podpořila. Má to co dělat s chemií uvnitř těla, je to transformace ochromující energie na nabuzující. Ale nesmí jí být příliš moc, protože pak zase ochromuje. Prostě uchopit, srovnat a přetavit do výkonu.

Dost silně. Pokud si uvědomíme, jaké projevy má nervozita, tak jeden z typických je, že se vám změní svalový tonus. A to se samozřejmě třeba v technice plavání může poměrně výrazně projevit. Komplexní výkon je o spoustě malých drobných věcí. A čím víc těch drobných věcí se vám tam podaří poskládat, tím máte větší šanci, že to nakonec vyjde. Musíte mít i trochu štěstí, ale když je člověk dobře mentálně připravený, má plán B a C pro případ nouze, tak má podstatně větší šanci, že to nakonec bude stačit.

Rituály úplně ne, snažíme se to převést do rutiny. Tedy nějakého plánu postupně navazujících činností, které má člověk zautomatizované a jsou prospěšné vlastnímu výkonu. Závodníci mají nastavený plán věcí, které mají dělat. Ale současně je tam paradox, že mají být nastavení na to, že když v plánu něco nevyjde, že to vůbec nic neznamená. Že závod začíná ve chvíli, kdy jsou na bloku a zazní startovní signál. Ať se předtím dělo cokoli, tak závod je teď. Když jste příliš fixovaný na rutinu nebo rituál a vezmete si špatné ponožky, nebo máte rozcvičení o tři minuty dřív, tak vás to naopak před startem ještě víc rozhodí.

Je a není. U týmového sportu je to trošku víc o tom, že se snažíte najít týmovou kohezi, zvládnout týmovou soudržnost. A současně je tam dost individuální práce, která je potom velmi podobná jako v individuálním sportu.

V tomto ohledu jsem na rozdíl od některých kolegů poměrně dost otevřený a tolerantní. To, že vystudujete psychologii, z vás automaticky nedělá kvalitního odborníka do praxe. A to, že nemáte vzdělání psychologa ještě neznamená, že jste idiot a budete dělat špatně mentální koučink. Vzdělání samozřejmě dává záruku, že byste klienta neměl poškozovat, u mentálního kouče máte formální záruku menší. Ale reálně znám několik vynikajících mentálních koučů a znám některé sportovní psychology, za kterými bych klienta neposlal.

Stal. Nechci říct mnohokrát, ale několikrát to bylo. Není to příjemné, ale je to součástí sebereflexe a kritického přístupu k sobě. Jako sportovní psycholog mám ale naštěstí svého supervizora, člověka se kterým případy probírám, a to je pro mě brzda, abych nepracoval s klientem, se kterým si nesedím, nebo je za hranicí mých schopností a já jej nepoškozoval svou tendencí něco s ním dělat dál.

Plavci to se mnou mají nastaveno tak, že je to dobrovolná akce. Když cítí nějakou potřebu si to srovnat, promluvit si o tom, tak je to možnost, nikoli povinnost, to by bylo kontraproduktivní. V podstatě je ale standard, že přijdou. To ale neznamená, že mají nějaký problém. Přijdou si jen srovnat základní mentální plán pro závod, přijdou někde veřejně říct obavu. Protože nahlas vyřčená obava se stává menší hrozbou a člověk se s tím lépe srovnává.