Už nikdy více, hlásil. Přesto se Fuksa opět pustil do martyria. Přijde po něm svatba?

Jsem rád, že mám zlato a o kolik, to už je jedno. Hrozně rád bych si tu zajel kilák na plné pecky, ale jak vím, že nejsou podmínky na dobrý čas, nenutí mě to jet extra rychle a jedu si „jen“ pro to vítězství. Navíc vedle mě jel brácha a mám za něj lehkou zodpovědnost, že mu nechci závod úplně zkazit. Tak se nesnažím to napálit, aby ho to nedemotivovalo.

Když vám někdo ujíždí o hodně, je to závod na nic. Na druhou stranu jezdíme spolu tisíce tréninků ročně, zná mě, tak s tím počítá. V rozjížďce se snažil, aby jel finále dál ode mě, ale jak to bylo vyrovnané, zbyla na něj tahle dráha. Škoda, takhle jsem vlnou pomohl jednomu klukovu na stupně, s nímž by brácha třeba soupeřil.

Odložená olympiáda. Letos pro nás možná žádné mezinárodní závody nebudou, tak jsem si řekl, že jsem netrénoval jen tak a chci to aspoň někde prodat, proto sedm disciplín.

To se nedá srovnat. Mezinárodní scéna je někde jinde, určitě bych ladil jinak. Ale jsem na tom asi o sto procent líp než v červnu na kontrolních závodech, to bylo šílené. Na trénincích jsem se cítil suprově, časy byly skvělé.

Všechny mezinárodní soustředění jsme stihli, zbývalo jen pár měsíců naladit na olympiádu, kam jsem se hrozně těšil. Ale trénink byl klidnější, většinou bývám výbušnější, když se mi něco nevede. Potřebuju, aby každý úsek byl povedený, jinak jsem naštvaný, letos jsem to neřešil. Doladili jsme s bráchou kolekci oblečení s naším logem, fotili jsme v Hřensku…

Mě baví výstupy jako fotky a videa. Kanoistika toho tolik nemá, je to většinou o tréninku a závodění, rád zkusím něco jiného. A v Hřensku jsme byli v době, kdy tam nikdo nemohl být, jinak je tam snad 400 00 lidí ročně, to bylo super.

Něco mě čeká, ale nevím, co. To ví asi Áňa, když se s něčím loučila. (směje se)