Trochu mi to stoupalo do hlavy, přiznalo české eso. Teď je vzorem

Myslím, že jo. On se bál, aby mi ten singl neodváděl pozornost od kajaku. Ale pak viděl, kolik mi dává radosti a jak velký je ten tréninkový přínos. To jsme nečekali ani jeden, jak obrovský ten posun bude. Jednak trávím na vodě víc času a také jsem díky singlu silnější.

Přiznám se, že tehdy jsem se viděl tak, že singl bude příjemný doplněk a něco nového, co se budu učit a možná zkusím pár závodů Českého poháru. Rozhodně jsem to neviděl tak, že vyhraju závod Světového poháru a reálně pojedu o olympijské hry. To fakt ne. Sám jsem nadšený, že jsem to dotáhl tak daleko, a vidím tam svoji budoucnost. Přece jen na kajaku hraje hbitost daleko větší roli. A pokud chci být v tom sportu ještě nějakou dobu konkurenceschopný, může se to v určitý moment přehoupnout směrem ke kanoi.

Bavili jsme se o tom spolu. V té nižší váze se vždycky cítil, že je judo živější a rychlejší než s těmi 160kilovými borci. Ale už dokázal všechno a vnímal, že není dobré pokaždé shazovat přes deset kilo a že by to ani nebyl dobrý příklad pro mladé sportovce. Můj syn taky dělá judo, samozřejmě nevím, kam to dotáhne, ale také bych nechtěl, aby si jeho vzor ničil zdraví tím, že pořád musel tolik shazovat. A myslím, že Lukáš to vnímá stejně, jeho Toníček a Mariánka mají také k judu blízko, a hrozně ho respektuju za to, že se na to umí kouknout i z druhé stránky a říct si, že tohle není správná cesta.

Docela jo. Dokázal jsem nejvíc, co jde, a i lidé, kteří sport tolik nesledují, olympijské vítěze znají, medailistů je víc. Takže relativně velká změna přišla, ale bylo fajn, že už jsem si to zažil v menší míře po Riu a věděl jsem, do čeho jdu. Bylo to intenzivnější, ale byl jsem připravený.

I v tom jsem rád, že proběhlo Rio. Po něm jsem měl sklony být takový floutek, kterému patří celý svět. Trochu mi to stoupalo do hlavy. Ale vodácká parta a rodina mě udržely na zemi a už jsem měl priority nastavené správně, co už se doufám nezmění. Po Tokiu jsem na to byl připravený, a hlavně jsem měl jiné životní priority, doma malého Marečka…

Ty k tomu samozřejmě patří. Nebudu popírat, profesionální sportovec ve vodním slalomu musí vytěžit něco z olympiády a pak přichází volba, jestli jít na akci, vydělat něco navíc, z čehož pak můžu třeba zaplatit klukům školku. Anebo už je toho moc a chci strávit ten volný čas s rodinou. Myslím si, že jsme to s manažerem docela dobře zvládli, řekli si, kdy to jde a mám volné dny, a kdy jsem měl v podstatě vypnutý telefon.

Nakonec ano. Pro mě je důležité, že se jede po mé hlavní kategorii, kdy budu ve svém tunelu, nebudu se rozhlíížet kolem. Tady si budu moct vychutnat tribuny a vše, co k tomu patří. A když ještě Terka Fišerová neměla jistotu, že pojede, bavili jsme se s Gabčou Satkovou, že pojedeme za ni a za Vítka. Takže to, že pojedu za Vítka, je pro mě další aspekt.

Závody jsou něco jiného. S fanoušky musíte komunikovat, aby ten sport rostl. A já i tím, že jsem takový malý a ničím nevyčnívám, nejsem sportovec, kterého si každý na první pohled všimne. Žiju normální život. Stane se, že jdu po ulici s rodinou a někdo chce fotku, ale není to na každém kroku. Ještě jak bydlíme v Brandýse nad Labem, lidi jsou na mě zvyklí, že mě tam s lodí vidí. Nejsem Lukáš Krpálek, který na ulici vyčnívá a každý si ho všimne, v tom to má daleko těžší.

Jardu hlavně kvůli tomu, jak na něm bylo vidět, že i když byl nejlepší na světě, hrozně ho to bavilo. Dával sportu pořád maximum, a díky tomu se držel na špičce dlouhé roky, to pro mě bylo strašně inspirativní. A já měl v hlavě, že dokud v tom sportu budu, chci ho dělat co nejlíp a zároveň se posouvat, to mě na něm baví. Nerad bych se dostal do fáze, kdy bych ho dělal jen jako práci pro peníze.

Přesně tak. Spousta lidí říká, jestli má teď zapotřebí bojovat o finále, když dřív vozil medaile. Ale mně je 31 let a vlastně jsem v tom sportu dokázal úplně všechno. Ale když jsem s ním stál letos po hlídkách na mistrovství Evropy na stupních vítězů, tak moc silnějších momentů jsem nezažil. Všichni Michala znají jako toho, kdo byl na olympiádě stříbrný a ani se neusmál, protože to měl nastavené, že chtěl jen vyhrávat a nic jiného ho nezajímalo. Ale teď jsem tam s ním stál a on byl fakt šťastnej. Za třetí místo v hlídkách, i když těch titulů má nespočet. Na sklonku kariéry si dokázal změnit priority, už holt nejezdí o medaile, ale pořád ho to baví. A za to obdivuju jeho i třeba Štěpánku Hilgertovou, jak má sport ráda a co mu dokázala dávat. Kdyby na ni víc koukaly i další holky, mohly třeba být jinde, protože ona byla opravdu legenda.

Úplně nevidím. Myslím, že v rodině máme toho nejlepšího trenéra a bylo by špatně, kdybych mu fušoval do řemesla. (úsměv) Dokážu si představit ty začátky, hrozně rád bych s klukama jezdil na dětské závody a předával jim lásku k tomu sportu. Ale že bych byl plnohodnotný trenér? Myslím, že jsem postupem času pochopil, že to asi nebude moje cesta. Doufám, že budu ještě nějakou chvilku jezdit, a pak myslím, že mě ta cesta zavede jinam.

Docela mě láká nějaký mentální koučink. Anebo manuální práce. Ze sportu nechci utéct, klidně budu trénovat dětičky. Ale vážně si dovedu představit, že budu jednou dělat zahradníka.

Já tam s tátou tehdy nebyl, první olympiádu jsem zažil až v Riu. Myslím, že Mareček ve svých třech letech si to nebude pamatovat, ale Jiřík už by v pěti letech mohl mít zážitek, že jeho táta jel na olympiádě. A to pro mě hodně znamená.