Článek
Lublaň (od našeho zpravodaje) ‑ Před cestou na šampionát měl Rohan vše ve svých rukou. Díky výsledku z loňského mistrovství světa v Londýně a zvládnuté domácí nominaci mohl přijít o Paříž, jen pokud by některý z jeho parťáků měl navrch a získal minimálně bronz (v případě Prskavce) nebo stříbro (Chaloupka).
Jenže dopolední kvalifikace se Rohanovi nepovedla a rázem osud nominace ve svých rukou neměl. Nezbylo mu než jen sledovat, jak si povedou jeho dva parťáci a soupeři ve finále.
Usedl na tribunu vedle svého slovenského kamaráda Marka Mirgorodského, který také uvízl v kvalifikaci. „Já finále původně ani sledovat nechtěl. Říkal jsem si, že si půjdu sednout někam na pivo a přijdu k hotové věci. Ale vzhledem k tomu, že po závodě byly na programu hlídky, by to nebylo úplně namístě,“ věděl.
Prskavec zajel ve finále velmi kvalitní jízdu bez chyby, jenže na stupních vítězů nevydržel, ty si podmanili domácí Slovinci. Olympijského vítěze tak čeká v Paříži „jen“ jeho hlavní kategorie.
Chaloupka byl v kvalifikaci druhý, což by mu stačilo na olympijskou místenku, jel jako předposlední. Jenže ve finále tak kvalitní jízdu nepředvedl a zařadil se na sedmé místo, o příčku za Prskavce.
Lukáš Rohan rozdával rozhovory po své olympijské nominaci v civilu, finále sledoval na tribuně.
A na tribuně u řeky Sávy zatím trnul Rohan. „Nejde být klidný, i když si to můžete nalhávat. Rozhodně jsem klukům nepřál nic zlého, přemýšlel jsem, jak s tím naložit, ale podle mě to nemá dobré řešení. Prostě koukáte, čekáte a nic nejde dělat. Spíš jsem byl zklamaný, že jsem se do té pozice vůbec dostal,“ přiznával.
Proto na rozdíl od kajakářky Antonie Galuškové a kanoistky Gabriely Satkové, které si v Tacenu rovněž vyjely olympiádu, nikterak po zisku místenky nezářil štěstím. „Měl bych se tady usmívat a slavit, ale to, co jsem prožíval, už bych nechtěl nikdy zažít, to bylo hrozný,“ uznával.
Ale úleva přišla, však vidina olympiády vlila 28letému kanoistovi novou energii do žil. Ta se totiž po tokijském stříbru nějaký čas vytrácela…
„Olympiáda je obrovská motivace, obzvlášť v Paříži a tím, jaké bylo Tokio. Zažít olympiádu se vším všudy pro mě byl velký sen,“ přiznával, že hry v době covidové nemohly přinést stoprocentní zážitek.
„A tak jsem se pro Paříž snažil dělat poslední rok všechno, byla pro mě velkým hnacím motorem. Přitom po Tokiu jsem motivaci trochu ztratil a byly i momenty, kdy jsem přemýšlel, jestli to chci dělat dál, když ježdění dávám tolik času, a není na čase dělat něco jiného. Ale jsem rád, že jsem zabojoval,“ mohl se pochválit v Tacenu.
Nešťastný kanoista Václav Chaloupka poté, co nedosáhl na olympijskou nominaci.
A těšilo ho i to, jakou kvalitu měl domácí souboj s bývalým mistrem světa Chaloupkou a Prskavcem, který se obdivuhodně vypracoval během tří let ve své nové disciplíně mezi elitu. Navíc soupeření probíhalo bez nějaké nezdravé rivality.
„S klukama jsme soupeři jen na vodě. Jířa je v pohodě celou nominaci, to bylo dost vidět. Pro Vášu je to asi nejtěžší, jel super kvalifikaci a pak se mu nepovedlo finále,“ věděl a pohled na Chaloupku, jemuž se leskly oči, mu dával za pravdu.
„Teď to sakra bolí a mám slzy v očích. Já vím, že to je jen sport, ale všichni jsme do toho emočně vtažení… Měl jsem letos velký sen vybojovat si olympiádu, věřím že ty výkony byly slušný, ale kluci byli o kousíček lepší,“ sportovně uznal 26letý Chaloupka.
Prskavec se zase nyní může naplno soustředit na svoji hlavní disciplínu. „Pro kajak je to lepší. Nicméně už jsem na něm dokázal všechno a docela rád bych to sfouknul i v té druhé kategorii, to nebudu lhát,“ s úsměvem popisoval svoji motivaci.
