Článek
„Někdy mám pocit, že ten rok trval den. A nebo taky jako tři roky dohromady," ohlíží se s úsměvem Seemanová za sezonou, na kterou jen tak nezapomene. Už od roku 2021 přetrvávající zdravotní potíže ji nejprve připravily o světový šampionát v Budapešti. Nedlouho před letním ME v Římě, kde měla obhajovat zlato na dvoustovce, zase dostala boreliózu od klíštěte. A na konci prázdnin udělala zásadní krok: po deseti letech ukončila úspěšnou spolupráci s trenérkou Petrou Škábovou a zařadila se do mezinárodní skupiny švýcarského kouče Luky Gabrila.
Jak se dokázala se zásadními momenty sezony vyrovnat? „Není to jednoduché. Člověk se připravuje na nějakou akci, a pak nemůže závodit. Nejdřív jsme museli udělat rozhodnutí nejet na mistrovství světa a připravit se co nejlépe na Evropu. Pak přišla borelióza. Potápěla jsem se v tom. Pořád jsem se dostávala z potíží, a přicházely další klacky pod nohy. Navíc jsem slýchávala, že dělám všechno špatně. Moc lidí mě nepodpořilo," přiznává česká rekordmanka na kraulařských tratích od 50 do 400 metrů.
Plavkyně Barbora Seemanová vystoupila na setkání s novináři v Praze.
Současně se nebojí otevřeně přiznat, že problémů bylo v určitou chvíli až příliš. „Bylo to náročné psychicky. Změna trenéra mi taky úplně nepomohla, vedlo to k různým složitým situacím. Začala jsem spolupracovat se sportovním psychologem, to mi dost pomohlo. Myslím, že není od věci umět si říct o pomoc. Trvalo to, ale vrátila jsem do svého závodního já," říká přesvědčivě a po čtyřech měsících pod novým koučem už vyhlíží nadcházející rok, jehož vrcholem bude letní mistrovství světa v japonské Fukuoce.
Co nového jí spolupráce s Gabrilem přinesla? „Jsem víc sólo hráč. Poznala jsem spoustu nových věcí, asi jsem zodpovědnější. Víc poslouchám své tělo, když jsem unavená, tak už třeba nejdu do bazénu, vím, že už nic nenatrénuju. Myslím, že to funguje přesně tak, jak jsem si představovala," líčí Seemanová.
Světový šampionát v Austrálii byl první ostrou zkouškou. Nejen pro českou plavkyni. I pro trenéra, i pro ty, kteří přestupu nefandili a případný neúspěch by brali jako potvrzující razítko. Nepříliš povedené vystoupení na stovce v podobě 12. místa proto bylo jako výstražný semafor. „To pro mě byl psychicky těžký moment. Doufala jsem v jiný výsledek. Ale neplavala jsem dobře. Udělala jsem zbytečné chyby před závodem, byla mi zima, byla jsem špatně rozcvičená. Byl to odrazový můstek před dvoustovkou, věděla jsem, že musím jít na start a nebýt v krizi jako před stovkou," přemítala Seemanová.
I díky zakolísání pak ale na své hlavní trati v závěru MS věděla přesně, co potřebuje. „Slíbila jsem si, že neodejdu z bazénu a něčeho litovala. Věděla jsem, že budu muset odejít úplně mrtvá, klidně se pozvracet. Ale vědět, že jsem ze sebe vydala co nejvíc. No a bolest na posledních padesáti metrech... Byla jsem ráda, že jsem doplavala. Ty pocity byly přesně tak, jak jsem si řekla," vzpomínala už s úsměvem na dokonale provedený plán.
Po zbytek roku si Seemanová hodlá užít zaslouženého volna a den po Novém roce skočí rovnýma nohama do nové sezony. „Přítel připravil stromeček a musím ho ozdobit. První dárky jsem nakupovala až během zpáteční cesty z Austrálie. Snažím se už nic nehrotit, nacestovala jsem se dost a dost. Už žádné lítání po obchoďácích," předsevzala si klidné prožití svátků.
