Článek
Hlídky nejsou pro slalomáře tím hlavním závodem, ale promítne se úspěch do psychické pohody pro individuální start?
Promítne. Medaile je úžasný bonus, ale my byli šťastní už za ten skvělý výkon, kdy všechno odsejpalo, nedělali jsme chyby v těžkých podmínkách, kdy hodně foukalo. A je super, že už nepojedeme s prázdnou.
Na mistrovství Evropy v Krakově vám hlídka nevyšla, trápila vás záda. Vyléčil jste je?
To byl vlastně jediný týden, kdy mě víc trápila, což mě mrzí. Ale po týdnu to odeznělo, měl jsem i za cíl přes léto se udržet zdravý a všechna zdravotní rizika eliminovat.
I dceru jste poslal do školky radši později, aby nepřinesla domů nějakou nemoc.
Asi to byl dobrý nápad, protože šla do školky, až když jsem odlétal, a za dva dny byla doma nemocná. Tak to bohužel odnesla (partnerka) Míša.
Vloni vaši zlatou jízdu sledovaly přímo v Augsburgu, do Anglie cestu neplánovaly?
Do Londýna by to bylo komplikovanější, tak jsme to nechali být, a jak byla nemocná, stejně na to myšlenky nebyly. Byl jsem rád, že jsem po posledním Světovém poháru v Seu mohl odtrénovat v Praze a užít si rodinu, protože jinak byly přes léto samé závody a soustředění.
Olympijský areál v Lee Valley i tak dobře znáte.
Byli jsme tu za poslední rok asi šestkrát, i když trať trochu přestavěli, charakter vody je stejný, pořád je to silově náročné do posledních metrů, je třeba tu být v top fyzické formě, abyste to dokázali urvat silou.
Při hlídkách v Londýně panovalo klasické anglické počasí, vítr rozhoupával branky. Musíte tomu přizpůsobovat strategii, abyste nejezdil moc blízko tyčím?
Při hlídkách jsme měli s Kubou (Krejčím) plán, že minimalizujeme průjezdy na krk, Jířa (Prskavec) jezdil protivody víc na riziko, ale to je jeho styl. Vítr hýbal s brankami klidně o 30 centimetrů. Podobné to může být v individuálním závodě, kde se sice počítá každý centimetr, ale pořád lepší ztratit desetinu než dvě sekundy za dotyk. Snad ale bude stabilní počasí a závody fér.
Jak často v Londýně slyšíte, že jste tam v roli obhájce zlata?
Málo, jen občas při rozhovorech. Sám na to nemyslím, pro mě byla odměna, že jsem si tím vloni předem zajistil reprezentaci, ale celou sezonu už jsem musel stejně odmakat. Je to hezká vzpomínka, která vám ale další úspěch nezaručí.
Mohutnou trofej, kterou si předávají mistři světa na kajaku, jste bral s sebou?
Přivezli jsme ji autem a dali ICF, aby ji měli v kanceláři a mohli ji pak předat při nějakém důstojnějším ceremoniálu.
Na letošním šampionátu se bojuje o olympijské kvóty, je to znát na atmosféře?
Je podobná, jen je tu víc zemí, které tak často nejezdí. Je tady 60 států, přes stovku kajakářů, to nebývá. Hlavní cíl většiny zemí je urvat místo, protože olympiáda je pro nás alfa a omega. Ve hře je 12 míst pro kanoisty, 15 pro kajakáře, takže i řada kvalitních zemí bude mít smůlu.
K tomu česká nominace. Když obhájíte zlato, jedete do Paříže. Když ale bude do čtvrtého místa Jiří Prskavec a vy nezískáte zlato nebo stříbro, bude mít jistotu on.
Vím, co potřebuju, ale snažím se na to nemyslet. Ani není o čem, být do druhého místa na mistrovství světa není úplně lehká věc, tak nemá smysl kalkulovat.
V neděli se pak jede kajakkros, nebál jste se při trénincích ve čtyřkách zranění?
Bál, také mi v tom týdnu v Praze Kuba rozsekl nos a musel jsem do nemocnice na pohotovost. Tam měli plno, na urgentním příjmu taky, tak mě poslali na ORL, kde byla mladičká doktorka a bála se s tím něco dělat. Tak ránu jen zalepila a za dvě hodiny to stejně odpadlo. (úsměv) Ale už se nos zahojil a byl to první úraz, který jsem při trénincích krosu měl, i když mám v hlavě, že se nechci zranit.
