Článek
Jak zdlouhavé byly procedury po příletu spojené s řadou dokumentů a testů?
Bylo znát, že se ještě zaučují. Chodily tam po letišti třeba dvacetičlenné skupiny japonských dobrovolníků, kterým ukazovali, co mají kde dělat. Hned před letadlem nás rozdělili do dvou skupin, Japonci šli do jedné řady, do druhé my, olympionici. Ještě s námi letěli Kanaďané, Brazilci, nějací vzpěrači, celkem asi dvacet lidí.
Co čekalo vaši skupinku?
Posadili nás na židličky s dvoumetrovými rozestupy na půl hodiny před testem ze slin, kdy jsme nemohli jíst ani pít. Pak nám ověřili kódy z aplikace určené na monitoring zdraví, podstoupili jsme test a šli do salonku, kde jsme zase v rozestupech v křeslech čekali dvě hodiny na výsledek PCR testu. Takže dohromady dvě a půl hodiny a pak už klasické imigrační procedury, zase jsme ukazovali kódy z aplikací, to už tak dlouho netrvalo.
Jiří Prskavec se seznamuje s olympijskou tratí.
Pak jste se přesunuli rovnou do hotelu?
Ano, tam jsme dostali malý oběd. Původně jsme měli zprávy, že budeme muset jíst na pokoji, ale nakonec jsou k dispozici švédské stoly a jíme v jedné místnosti, i když odděleni plexiskly. To je určitě příjemnější, můžeme večer i na pokoj za naší fyzioterapeutkou na lehátko, což samozřejmě vítáme.
Na trati se pak potkáváte se všemi závodníky?
My jsme tam vlastně ještě jako tři bubliny v jedné. Rozdělili nás do skupin, čtvrtou samostatnou tvoří ještě Britové, kteří mají přísnější opatření. Jsme rozděleni podle barev a já třeba nemůžu jet autobusem s bílou, ale jen se svojí. Jídlo máme na trati v krabičkách, v hotelu jsme za půl hodiny, tohle funguje dobře.
Takže žádné výraznější komplikace?
Problém je jen s běháním. U trati máme akorát dva pádlovací stroje, které jsou trochu zbytečné, když jezdíme na vodě, a v létě jsem ho v životě nepoužil, ale běhátko žádné. Máme vedle hotelu krásný parčík, koukám na něj z okna, ale to by bylo na vyloučení z olympiády, kdybych tam šel… Takže je k dispozici jen asi 270 metrů dlouhá betonová cesta podél trati, kde jsem dneska běhal tam a zpátky, což je trochu na palici.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Důležité pro vás bylo zjistit, jakými úpravami prošla trať, kterou jste vy i další závodníci v původním stavu označovali za nespravedlivou…
Všichni jsme se shodli, že ji upravili skvěle, je to úplně jiný kanál. Odlišný, než známe třeba z Prahy nebo Ria, ale jsou tu i velké válce. Někde je pomalejší, dají se tu postavit těžké kombinace. Na to, že ta změna proběhla snad během čtyř dnů, tak klobouk dolů, je to opravdu dobře odvedená práce.
Vy jste si plánoval prvních pár dnů po příletu odpočinout a srovnat se s časovým posunem. Daří se vám to?
První den po příletu jsem přes den nespal, tak to bylo v pohodě, to jsem usnul jak miminko. Teď bývají rána trochu horší, jak člověk vytuhne, a večer se mi tolik nechce spát, ale nic strašného. Je důležité to nepřehnat v tréninku, aby se nespojila moc velká únava s jetlagem, ještě v místním počasí.
Jiří Prskavec u olympijského kanálu se svým otcem a trenérem.
Už přišla obávaná vedra a vlhkost?
Teplo není, zatím kolem 23 až 25 stupňů, ale hodně prší a ta vysoká vlhkost je znát pořád.
Jak zatím Tokio žije olympiádou z toho, co máte možnost vidět třeba z oken autobusu?
Určitě je tu olympiáda znát, ale asi ne tolik, jak původně zamýšleli. Zvlášť poté, co odsouhlasili, že hry budou bez diváků…
Jak jste tuto zprávu přijal vy?
Zrovna jsme si říkali, že to bude strašně smutné, když ta obrovská tribuna u trati bude prázdná. Odhadovali jsme, že je tak pro 10 000 diváků, a kdyby se mohla opravdu zaplnit z poloviny, tak by Japonci pořád mohli udělat super atmosféru. Ale bohužel… To je úděl doby, pro Japonce je největší priorita, aby hry proběhly v bezpečí a nerozjelo se jim to tady. Tomu rozumím, i když jako Čechovi, co zažil úplně jiné počty, může připadat úsměvné, že vyhlásili nouzový stav, když mají 800 případů za den. Ale těžko jim něco vyčítat, když jim jde o bezpečí. Je to znát i na tom, jak důsledně všechna opatření dodržují.
