Otevřeně o dopingové kauze i olympijském snu: Cítil jsem křivdu, ale zapšklej nejsem, říká plavec Šefl

O satisfakci bych směrem ke Glasgow asi nemluvil. Byl bych nesmírně šťastný, kdyby naše společné snažení s Honzou (trenér Olympu Jan Kreník) přineslo nové osobní rekordy. A kdyby z toho byl olympijský limit, to by byl příběh hodný sepsání. Chtěl jsem ale zaplavat už limit na červencové MS do Koreje. Tady musím poděkovat plaveckému svazu, že mi vyšli vstříc a povolili mi závody mimo nominační termín. Bohužel jsem ve Vídni i na mistrovství republiky doplatil na závodní absenci. Chyběla mi vyzávoděnost, neměl jsem ten svůj start vůbec najetý. To nás stoplo v tom, že nám Korea nevyšla. Jinak jsme do toho bušili slušně.

Kdybychom tomu nevěřili, tak do toho nejdeme. Šance tam je a rádi bychom se k limitu alespoň minimálně přiblížili. Pokud by to nešlo, tak se na to prostě vybodneme. Je ale pravda, že jsem si vybral při snaze o olympiádu vybral spoustu smůly. Do Pekingu jsem zaplaval limit pět dnů po skončení nominačního období. Tenkrát jsem si řekl ‚Nevadí, takových příležitostí ještě bude'. Jenže Londýn mi pak utekl relativně o malý kousek, stejně tak Rio. Ale tak to prostě je. Relativně malinko je B-limit, který nic nezaručuje. Když máš áčko, jedeš. Třeba Honza Čejka, juniorský mistr světa, je aktuálně setinu za limitem. Pravděpodobnost, že ho vyberou je strašně velká, ale jistotu nemá. Stejně musí makat a snažit se dál.

To ne. Ten průser se stal na podzim 2017 a my jsme spolupracovali už od léta, směřovali jsme to k tomu, že bychom spolu chtěli trénovat. Byli jsme si sympatičtí, nejen po sportovní stránce, ale také lidsky. Spolupráce s Honzou je skvělá, v plavání jsem nezažil tak sečtělého a energického člověka. A všechno to okolo nás zatavilo v tom, co chceme. Je ale pravda, že nebýt jeho, tak vůbec nevím, jak to mohlo dopadnout.

Samozřejmě mě museli odevšad vyloučit. To je naprosto přirozená reakce. Nikomu jsem to neměl za zlé, věděl jsem, že to přijde. Skončil jsem ve sportovním centru, v reprezentaci i v klubu. Řešilo se to tak, jak bylo logické.

Byl to samozřejmě problém. Měl jsem ale něco našetřeno, i když jsem myslel, že peníze půjdou někam jinam. Nejdřív jsem to vyřešil tak, že jsem odjel do Austrálie. Věděl jsem, že se sportem nechci skončit. Že to je všechno ještě furt dobré, že se z toho nějak vylížu. Takže jsem tam nějak poplavával a k tomu dělal zahradníka. Byl jsem takový Forrest Gump. Ráno jsem byl v bazénu, pak vyfasoval traktůrek a sekal trávu v parku. Vlastně to pro mě byla strašně příjemná změna.

Každý den jsem něco dělal, věděl jsem, že nemůžu přestat. Už mám nějaký věk, když člověk na chvilku vypadne, tak je návrat těžší a těžší. Takže jsem se snažil, aby fyzička i plavecká technika zůstaly. Aby - až se vrátím - to nějakým způsobem vypadalo, aby to bylo k světu.

O konci jsem nepřemýšlel ani na chvíli. Teď už se nad tím snažím mávnout rukou, ale je pravda, že jsem měl po vynesení rozsudku velký pocit křivdy vůči ČOV (trest vynesla Rozhodčí komise olympijského výboru - pozn. red.). A asi hodinu jsem cítil opravdu silnou zášť vůči mému kamarádovi, když se přiznal, že kokain v pití pocházel od něj. Na jednu stranu byla strašná úleva zjistit, jak se to do mě dostalo. Na druhou jsem myslel, že ho zabiju. Ale dokázal jsem mu odpustit.

Pořád. Stálo ho to taky hodně. Byl vyšetřovaný, měl s tím strašnou polízanici. Postavil se k tomu rovně, přitom si to mohl vzít do hrobu. Když se k tomu přiznal a viděl jsem, že chce spolupracovat, tak jsem věděl, že ho z života neodstřihnu.

Z člověka se v takovém případě stává právník-amatér. Pátrá v paragrafech, antidopingových kodexech. A samozřejmě se snaží zjistit, jak to celé vzniklo. Dozvěděl jsem se, že kokain v těle zůstává jeden až dva dny, takže jsem měl s ohledem na datum odběru celkem přesné časové rozmezí. Do něj spadala i malá soukromá party u tohoto kamaráda. Volal jsem mu, a to mě ani nenapadlo, že by to mohlo pocházet od něj, abych ho informoval o situaci, do které jsem se dostal. Volal jsem tehdy kdekomu, lidem, se kterými jsem spolupracoval, abych jim tu informaci prostě předal. On chvíli poslouchal a pak mi to řekl.

Nevím už přesně, jak to přesně řekl. Ale bylo to něco jako ‚Myslím, že bych ti měl něco říct. Asi v tom mám prsty já'. Pak jsem se sešli, já jsem mu řekl, že s tím bude muset jít ven, že budu potřebovat jeho prohlášení. To jsme ještě netušili, že to bude celé trvat tak dlouho. Jeho to samozřejmě finančně hodně vyždímalo, absolvoval sérii policejních výslechů, měl to špatné doma. Stálo ho to hodně, a nemusel to dělat.

Byla to prostě blbost.

Neměl s tím dlouholeté zkušenosti, ale prý ho měl dlouho. Pořídil si to na nějakou kalbu. A asi než aby to začal všem lajnovat, tak to vyřešil takhle. Moc dobře věděl, že já bych si samozřejmě nedal. Byl jsem tam padesát minut, přišel jsem tam den před závody takhle. (ukazuje na reprezentační dres)

Já nemůžu každému vysvětlovat, jak to bylo. Nebudu žádat ‚Prosím, věřte mi'. Obhajoval jsem se před komisemi a když jsem přišel poprvé, tak jsem jim řekl, že mi to asi neuvěří. To jsem ostatně rovnou říkal i tomu mému kamarádovi, že tohle mi nikdo neuvěří. Asi jsem v očích některých lidí ztratil nějaký kredit. Ale vlastně je mi to jedno.

Oni jsou profíci a jsou zvyklí na ledacos. Když jsem se na komise ČOV připravoval, tak jsem si pročítal případy, které řešili. A to jsou věci. Říkal jsem to i panu Chlumskému (člen Antidopingového výboru - poz. red.), že má hodně zajímavou práci. Když mu skáčou z oken a utíkají se schovat někam pod strom. Fakt zajímavé případy. Ale až si za pět let někdo bude číst můj případ, tak si možná bude říkat to samé. Ale dokážu s tím žít.

Když jsem otevřel dopis s verdiktem od ČOV? Vůbec mě nenapadlo, že mě takhle setnou, myslel jsem, že budu moct pokračovat. Asi tenhle moment. Dozvím se od olympijského výboru, že můžu být vlastně rád, že ten trest mohl být i delší. Tu chvíli, tu si pamatuju. Tohle zná asi každý. Přesná vzpomínka, kde jsem a co dělám. I když jsem se dozvěděl, že mám pozitivní dopingový nález, tak vím, co jsem přesně dělal.

Bylo 9. listopadu 2017 a připravoval jsem klubový ples Slávie Plzeň. Píplo to a nahoře na monitoru vyjel e-mail od pana Chlumského. Normálně to chodívalo od pana Dolejše s větou, že odevzdaný vzorek je negativní a hotovo. Tentokrát jsem to rozklikl a bylo tam textu na A4. Nebyly to příjemné chvíle.

Ke mně vždycky bylo těžké dostat se blíž a tu bublinu jsem posunul ještě o kousek dál. Jsem ještě o fous ostražitější, nedůvěřivý. Ale myslím, že se furt směju rád, zapšklej nejsem.