Článek
Už je zvyklý, že na domácí trati na něj trenér nemá tolik času. „Je to komplikovanější, někdy mi vadí, když se snaží dělat hodně věcí najednou a pak nemá čas nic dělat pořádně, ale už jsem natolik zkušený, že toho spoustu zvládnu sám,“ říká Lukáš Rohan.
Svého tatínka, dvojnásobného olympijského medailistu na deblkanoi, přitom obdivuje. Zvlášť v posledním roce a půl, kdy mu do standardních organizátorských starostí přibyly restrikce kvůli koronaviru.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
„Někdy si to dělá ještě složitější, ale nemá to snadné. Já bych do toho nešel. Málo lidí docení, kolik toho pro náš sport dělá, a nevím, jestli ho někdo dokáže zastoupit,“ přemýšlí kanoista pražského USK. Ostatně jeho otec už chtěl několikrát roli hlavního organizátora šampionátů a Světových pohárů položit, ale nikdy se za něj nenašla náhrada.
V komunitě vodních slalomářů je navíc běžné, že se do organizace zapojují sami závodníci. „Snažím se pomoct třeba se stavěním, dřív jsem působil i v tiskovém středisku. Teď už jsem hlavně závodník, ale kdo v neděli po závodech v Troji zůstane trochu déle, uvidí, že se všichni zapojíme do úklidu. Cizinci se často diví, ale děláme to tak odmala, a styděl bych se, kdybych nepomohl,“ přiznává stříbrný medailista z loňského ME v Praze.
To skončilo nevídanou medailovou sbírkou českých slalomářů, kteří využili výhody domácího prostředí v roce, kdy byl trénink v zahraničí výrazně omezen, a pobrali celkem sedm individuálních medailí.
Lukáš Rohan na kanále ve Veltrusech.
„To vypadalo až blbě, jako když v biatlonu pořád vyhrávají Norové. Letos už trávili evropští slalomáři v Troji mnohem víc času, takže nečekám, že na loňský šampionát navážeme, ale nebojím se, že bychom nebyli úspěšní,“ věří Rohan.
