Oba jsme tvrdohlaví, říká syn české legendy. Jak tátu překonat? Jedině vyhrát olympiádu

Okukoval. Máme je doma v obýváku ve vitríně, párkrát jsem si s nimi jako malý hrál, ale teď už jsem na ně nějakou chvíli nekoukal. Je pravda, že odmala jsem měl motivaci, že jediná možnost, jak překonat tátu, je olympiádu vyhrát a přidat tu zlatou, která ve vitríně chybí. Láká mě to, ale pro mě by byl splněný dětský sen se her vůbec zúčastnit, medaile by byla navíc.

V juniorech pro mě byl debl hlavní. Pak jsem začal jezdit na singlu, protože to byl lepší doplněk než kajak. A postupně jsem začal jezdit dobře, vyjel jsem si juniorskou reprezentaci. Můj tehdejší trenér to měl nastavené, že jezdím na deblu a na singl nechodím, pro mě byl takové zakázané ovoce. Chodil jsem na něj po tréninku sám a bavilo mě se na něm vozit. Hodně jsme se o tom s trenérem hádali, ale v juniorech jsem vyjel medaile, trenér mě začal podporovat a s Adamem jsme se na deblu rozešli, jak jsme mezi sebou měli problémy. Mrzí mě to, ale asi to bylo dobré rozhodnutí i s ohledem na to, že debly už bohužel na velkých akcích skončily.

Řešili jsme to nejen kvůli tomu, že je můj táta, ale i proto, že byl ředitelem sportovního centra. Rozebírali jsme to, Adam chtěl skončit, já pokračovat, i když problémy mezi námi byly a já měl na nich svůj podíl.

Jsem hodně cílevědomý a na deblu se dva lidi vždycky hádají. Říkali jsme, že to je víc než manželství. Když se nepovedl závod, hádali jsme se. Já měl pocit, že jsem v lodi lepší a možná měl dojem, že mi to Adam kazí. Nechoval jsem se, jak jsem měl, což mě mrzí, i když už jsme si to vyříkali. My udělali zásadní chybu, když jsme se po základce domluvili, že spolu budeme chodit na gympl do třídy. Byli jsme nejlepší kamarádi, těšili se, jak budeme chodit ze školy na tréninky, budeme mít stejný rozvrh. Ale pak se ukázalo, že být spolu od osmi ráno do sedmi večer každý den není ideální. Postupem času jsme se rozesadili, pak už se ve škole moc nebavili, každý chodil do Troje jindy. To byla chyba, ale ve čtrnácti si to neuvědomíte.

Já s Pavlem trénoval do roku 2014, rok už jsem jezdil jen na singlu. Pak jsem se připravoval s Jířou Prskavcem starším ve skupině, což mi hodně dalo, ale po sezoně 2018 jsme se dohodli, že půjdu pryč. Domluvil jsem se s tátou, což jsem odmala myslel, že se nestane, ale dopadlo to dobře.

Náročný. U malých sportů je běžné, že otec trénuje své dítě, máme dost příkladů: Jířa Prskavec, dřív Vítek Přindiš, v cizině je toho ještě víc. My jsme s tátou oba tvrdohlaví, je těžké, abychom se shodli. Někdy je to i mentální trénink pro nás oba, abychom to zvládli, ale jako trenér pro singl je určitě jeden z nejlepších na světě.

Většinou jo. I na deblu platilo, že co se stane na tréninku, zůstane na tréninku, což aspoň u chlapů funguje. Byli jsme schopni se pohádat a pak se bavit o něčem jiném.

My se o tom tolik nebavíme, ale asi ano. On byl od her v Barceloně na každé olympiádě. Na dvou jako závodník, pak pokaždé jako trenér, tak toho zažil dost, ale tohle by bylo asi i pro něj výjimečné. Touha tam je, ale není to tak, že bychom na nic jiného nemysleli.

Platí, jen jsem si „chytře" přerušil magisterské studium, abych se připravil na dubnovou nominaci, ale koronavirus mi změnil plány… Takže teď mám dostudovaný první ročník magistra, chybí mi rok a chci se tomu věnovat. I teď se snažím propagovat vodní slalom, což se snad daří. Pomáhám trochu se sociálními sítěmi, píšu články, a když je možnost, spolukomentuju pro Českou televizi, což mě hodně baví, k tomu bych asi chtěl nejvíc po kariéře směřovat.