Článek
MNICHOV (od našeho zpravodaje) – Hnán bubnováním svého fanclubu dopádloval o téměř sekundu před nejbližším soupeřem a už těsně před cílem mohl 29letý Fuksa zvednout ruku na oslavu vítězství. Od roku 2013 tak platí, že když Fuksa na evropském šampionátu nastoupí na pětistovku, soupeři se před ním musí sklonit!
Když jste na nejvyšším stupni poslouchal českou hymnu, vypadal jste zamyšleně.
Rozjedou se vám v hlavě různé emoce, vzpomenete si, jak jste trénoval, pokolikáté na těch stupních stojíte a kolikrát hymnu ještě uslyšíte, jestli to není naposledy. Je fakt hezké stát na nejvyšším stupínku. Doufám, že se mi v kariéře ještě poštěstí hymnu slyšet. Když jsem v sobotu těsně prohrál souboj o zlato na kilometr, říkal jsem si, že to musím zlomit a podat super výkon. To se povedlo.
Martin Fuksa se svým zlatem a fanclubem.
Hodně slyšet byli i vaši fanoušci v tričkách Fuksič Team.
To jsou všechno kamarádi z Nymburka a rodina, co mě přijeli do Mnichova podpořit, je to kousek. Patří jim velký dík. Říkal jsem jim, že mám rád, když je ve finiši bordel, tak si sehnali nějaké bubny a píšťalky. Při jízdě neslyším konkrétní věci, jen nějaký humbuk, a to mě tlačilo dopředu.
Máte už neskutečných patnáct medailí z mistrovství Evropy, k tomu dvanáct světových. Vybaví se vám ke každé nějaká vzpomínka, nebo vám už za ty roky trochu splývají?
Já nekoukám, co jsem získal v minulosti. Když jsem bydlel u rodičů, měl jsem medaile doma na tyči v pokoji. A posledních asi pět let, co bydlím s (manželkou) Áňou, je mám v prádelně na sušáku. Vždycky, když získám medaili, nechám ji na jídelním stole a dokud nepřivezu novou, tak ji mám na stole. A pak je vyměním. Takže medaile z mistrovství světa teď půjdou do prádelny, na stole budou chvíli tyhle a pak pojedu zase od začátku.
První evropskou medaili jste získal v roce 2012 jako devatenáctiletý mladík. Prožíváte po deseti letech zisky cenných kovů jinak?
Rozhodně. Když jsem vyhrával už ze začátku, bylo to super, ale asi jsem neměl žádné přehnané emoce, protože jsem věděl, že takhle chci uspět několik let za sebou. Teď už jsou tu zase jiní kluci, po éře Sebastiana Brendela na singlu jsem s Brazilcem pomalu nejstarší… Čím jsem starší, tím víc si medailí vážím. Pro mě jsou hlavně motivace. Nežiju z nich, ale občas si je spočítám a chci pořád a pořád nové.
V Mnichově dostávají medailisté i netradiční květinu v květináči.
Je zvláštní dostat trávu, nebo co to je. (úsměv) Doma to prozkoumám, třeba to jsou nějaké bylinky. Dám je vždycky Áně, netuším, co s tím dělat. Medaile je lepší, tu jsem fakt chtěl, když jsem ji viděl na internetu. Má jiný tvar, než míváme na mistrovství Evropy. Jsem hrozně rád, že tu byl ten multisportovní šampionát v Mnichově k výročí olympiády.
Měl jste při závodech osm nehtů nalakovanou černou a modrou barvou. Proč? Kvůli osmému evropskému zlatu na pětistovce?
To vůbec, souviselo to s letošními medailemi (4 v SP, 2 na MS, 2 na ME), možná. Můžu si taky něco nechat pro sebe, ne? (úsměv)
Teď vás čeká už odpočinek po sezoně?
Ještě příští týden letíme do Oklahomy, kde se jede exhibice Super Cup. Na 350 metrů s nejlepšími na světě, ale bude to spíš taková sranda. Pak se ženou vymyslíme nějakou dovolenou, odpočineme si a začnu zase znova makat.
