Článek
Londýn (od našeho zpravodaje) – Ale zisk olympijského místa pro Česko a návrat mezi elitu se v areálu nedaleko od Londýna postaraly o spokojený úsměv na jeho tváři.
Tak vysoko jste na mistrovství světa nikdy nebyl.
Když jsem slyšel, že jsem čtvrtý, tak mi to vlastně znělo hrozně hezky. Je teda hořkosladké být tři setiny za medailí. Já chtěl jet dobrou, uvolněnou jízdu a nesoustředit se na výsledek, což se povedlo. Odjel jsem tu pět čistých jízd, to se mi za celou sezonu nepovedlo.
Finále bylo nabité, chybovalo se minimálně, nikdo v elitní sedmičce neměl trestný dotyk.
V tomhle finále je čtvrté místo skvělý úspěch. Myslím, že hodně lidí už o mně možná trošku pochybovalo, a nebudu lhát, já taky. Dokázal jsem se odrazit možná trošku ode dna, ukázal jsem, že jezdit umím a ještě nepatřím do starého železa.
Bál jste se v posledních dvou sezonách, že na nejlepší už nestačíte?
Neřekl bych, že jsem se bál, spíš jsem měl takové pochybnosti, jestli mě to na téhle úrovni ještě baví. Dávám tomu hodně, a pokud se to úplně nevrací ve výsledcích a dobrém pocitu, tak to zase nemám tak, že bych potřeboval každý den dřít, i když mě tréninky baví. Spíš jsem bojoval s tím, že jsem si závody úplně neužíval. Měl jsem takové zvláštní lidské období, kdy spousta věcí nebyla taková, jak bych si přál, a potřeboval jsem se z toho dostat.
Jak se vám to povedlo?
Hodně mi pomohl (mentální kouč) Honza Mühlfeit, se kterým jsme to dost řešili. Dostal mě na optimističtější vlnu, snažím se být i větší optimista, než jsem býval. A najednou si užívám i závodění. Není důležité jen to, jakou máte formu a jak se vyspíte. Ale také to, v jaké jste psychické pohodě a jak se těšíte. Je to zajímavá chemie.
Kanoista Lukáš Rohan po finále mistrovství světa v Lee Valley
Podepsala se na psychice i zvýšená očekávání po olympijském stříbru?
Určitě to mělo nějaký vliv, hlavně v loňské sezoně. S tou pozicí jsem se úplně nesžil. Ne že bych nějak řešil veřejnost nebo na mě byl nějaký tlak, to si přiznejme, že v našem sportu až na pár výjimek není. Spíš jsem čekal, že se mi bude víc dařit, a ono to samo nepřijde. Možná jsem i po olympiádě polevil a teď jsem si to přiznal. Vím, že už nikdy nebudu takový profík jako před Tokiem, kdy jsem tomu dával maximum.
V čem jste ubral?
Možná v takové soustředěnosti na trénink. Protože aby efektivita byla maximální, nemůžete pak dělat nic jiného než odpočívat. A když tomu nedáte maximum, vrací se vám to. Buď ve zdravotních problémech, což se mi naštěstí vyhýbá, nebo trénink nemá takový efekt. A já vím, že chci mít i společenský život a nikdy nebudu úplný profík, který přijde domů a bude koukat na video, jak se mu dařilo a jak jezdil. Já ten sport dělám, protože mě baví. Dokud mě bude bavit, chci ho dělat, ale už vím, že ho budu dělat, jak chci já.
