Nejmladší česká šampionka se dočká pocty. Na tréninky chodila mezi tanky, vlastnímu hrobu se jen smála

Již více než čtyřicet let je s manželem doma v Kanadě, ale do rodné země se vrací, kdykoliv to jde. Zvlášť když k tomu má šampionka z her v Mexiku tak slavnostní důvod. „Teď sem létám často, jednou dvakrát za rok, kromě období covidu,“ vypráví drobná vitální dáma.

Já si zařazení mezi legendy moc vážím, spoustě z nich nesahám ani po kolena. A na Emila vzpomínám často. Když jsem v šestnácti letech chodila na besedy, dělalo mi potíže ze sebe něco dostat. Na jedné jsem seděla mezi Emilem a Danou. On začal povídat, tak jsem byla ráda, že když tak řeknu dvě věty a on domluví vše ostatní. A najednou přese mě chodil papírek mezi Emilem a Danou, který jsem mu šoupala, a pak jsem koukla, že tam bylo napsáno: „Už přestaň mluvit.“ Ale pro mě to bylo velice výhodné, že jsem nemusela mluvit já. (úsměv)

Teď si toho vážím víc. Bylo to krásné, ale v šestnácti si myslíte, že to je samozřejmé. Říkáte si: „Vyhrála jsem, tak vyhraju i další.“ Ale později si uvědomíte, že to nebyl obyčejný závod.

My bydlely ve stejném bytě. Odcházely jsme na své soutěže, popřály si, aby nám to dopadlo dobře, a pak jsme současně přišly zpět, když nám to oběma opravdu dobře dopadlo. Věra mě vzala pod svá křídla, byla o něco starší. Všechny gymnastky se ke mně chovaly hezky.

Poprvé jsem byla v zámoří. Když jsme odlétali, byla jsem v týmu nejmladší a také nejmenší. Mám fotku s jedním basketbalistou, kterému jsem asi po pás. To jsem lidem často. (úsměv)

Byl to hodně náročný rok. Na jaře jsem si zlomila rameno, šest týdnů měla ruku na konstrukci a ztratila asi tři měsíce, kdy jsem nemohla skákat. Chvíli jsem trénovala a přišly srpnové události… Bydlela jsem v Černošicích, první dva týdny vůbec nejezdily vlaky. Pak začaly, tak jsem dojela na Smíchov a chodila do Podolí mezi tanky, což se mi moc nelíbilo. Před odletem nás pozvali západní Němci na soustředění, tak jsme mohli trénovat tam, a tři týdny před hrami jsme letěli do Mexika.

V Mnichově jsem byla až druhá, tam jsem zklamala, tak mě poslali domů hned druhý den… Měsíc před Montrealem jsem měla vyhozené rameno a přinutili mě skákat z věže, což s tím není jednoduché. Nebylo to mé rozhodnutí, ale už je to dávno.

Dostala jsem na rok smlouvu, že budu trénovat kanadské družstvo. Ale měla jsem myšlenky, že nechci vychovávat své děti, jako nás museli naši. Co ve škole můžu říct a co nesmím…

Rodiče zemřeli, než jsem odešla, měla jsem tu sestru a bratra. Jednou jsme se sešli v Maďarsku, jednou v Jugoslávii, od roku 1989 se vídáme často. Vždy jsem byla ve spojení se skokany, přáteli a rodinou. A když jsem se po dvaceti letech mohla vrátit, abych se sešla s kamarády a spolužáky, bylo to, jako bychom se neviděli týden.

Někdy před dvaceti lety se mě jeden novinář ptal, co na to říkám. Já to nevěděla, tak jsem se musela smát. Ani mě to nerozčílilo, spíš jsem si říkala, co by si ještě vymysleli. Na Olšanech jsem byla, ale hrob jsem tam nenašla. (úsměv)

Mám je ve Vancouveru. Povedlo se je převézt ještě před rokem 1989, kdy nás navštívili manželovi rodiče a přivezli je.

Jinak to nejde. Když něco chcete, musíte si za tím jít. I když dětem se to možná někdy nelíbí.

Už jsem ji prodala, ale dál chodím jeden den v týdnu. Jinak mám šest vnoučat, tak většinu času trávím s nimi. A sportuju, snažím se hrát tenis… I když spíš běhám po kurtu s raketou a snažím se dostat míček na druhou stranu, na míčové hry jsem nikdy nebyla nadaná.

A zůstala u něj. Dcera chtěla běžet maraton, když jí bylo čtyřicet, v Disney Worldu. Jeli jsme všichni s ní, tak jsem s druhou dcerou běžela půlmaraton. Já nikdy neběhala a už to znovu běžet nemusím, ale dala jsem si podmínku, že musím běžet celý závod, žádné chození. A to se povedlo, sice čím dál pomaleji, ale pořád to byl běh. A lyžovat chodíme do Whistleru, mám tam permanentku, vnoučata to mají ještě levně, tak jezdíme společně.

Skoky se dají dělat buď pořádně, nebo vůbec. Netroufla bych si skočit z desítky po hlavě, to by mi asi upadla ramena, jak nejsou zvyklá. Po nohou z nižšího asi kdykoliv, ale kdyby mě viděli, asi by si říkali, co stará bába dělá. (směje se) Asi před dvaceti lety jsem si šla jen zapérovat na prkno a druhý den jsem se probudila a cítila se, jako by mě přejel autobus. Všechno mě bolelo, i když pořád něco dělám. Teď spíš učím vnučky skočit do vody po hlavě.

Nejstarším je osm let, jsou ještě malá. Jedna dělá roztleskávačku, další baví gymnastika, plavání, bruslení… Uvidíme, je pravda, že když mě máma přivedla na skoky do Tyršova domu k jednometrovému prknu, taky netušila, jak to dopadne. A říkala, že kdyby to věděla, tak by mě tam nevzala. (úsměv)

Myslím, že ne. Někdy se mi nechtělo, trenérka se třeba rozčilovala, ale vždy jen krátkodobě.

Přísná byla, to tedy jo. Nedovolila jsem si nepřijít na trénink, to neexistovalo. Ale to bylo v pořádku, lidi jsou v zásadě líní, někdy je třeba je trochu postrčit. Nikdy to nebylo za hranou. Cestovaly jsme spolu většinou samy dvě, náš vztah se vyvinul v přátelství, zůstaly jsme ve styku. Když měla devadesátiny, dorazilo nás hodně i z ciziny popřát. Krátce poté zemřela, bohužel jsem v covidu nemohla přijet, jen přečetli na pohřbu moji řeč.

Po mně závodila Heidi Bártová Grecká, s níž hodně kamarádím, a pak začala trénovat. Tak mi o Tereze říkala už před dvěma lety, že je nadějí. Jsem hrozně ráda, že se někdo našel, je to vynikající úspěch skončit třetí jen za dvěma Číňankami.