Nejlepší české plavkyni osvěžil pakárnu americký přístup. Náročné cesty nelituje

I letos se hlasující rozhodovali mezi Kubovou a loňskou vítězkou, devatenáctiletou Barborou Seemanovou. „Buď to bude mládí vpřed, nebo stáří vpřed,“ vtipkovala Kubová, než se dozvěděla, že dostala přednost před talentovanou teenagerkou.

V loňském roce si udržela vysoký standard výkonnosti, byť jí k maximální spokojenosti vždy kousek chyběl. Na mistrovství světa v Koreji ji osm setin dělilo od finále znakařské stovky, při prosincovém mistrovství Evropy v krátkém bazénu v Glasgow třikrát skončila nedaleko od medaile pátá.

„Už tady straším dlouho a je hezké, že i na stará kolena dokážu zaplavat takové fajn časy a umístění,“ cenila si účastnice dvou olympiád.

Narážkami na svůj věk prolíná své vyprávění často, byť 28 let není v bazénovém plavání nikterak veteránský věk, vždyť maďarská hvězda Katinka Hosszúová už překročila třicítku. Jenže Kubová už dlouhé roky tréninků a závodů na sobě cítí. Zejména po ránu.

„V šest ráno chodím trénovat jen, když opravdu musím kvůli škole nebo práci,“ přiznává. „A když jsem unavená, tím víc jsem protivná. Zazvoní budík a říkám si, jestli mám, nebo nemám jít. Je to čím dál těžší, vždycky se ptám Kryštofa a on často říká, že mám jít,“ popisuje ranní debaty manželského páru.

Psychická i fyzická únava došla dokonce tak daleko, že v září přemítala, jak naložit s kariérou. „Září a ledny jsou pro mě nejhorší. I když mám třeba jen týden volno, je pro mě čím dál těžší se zase dostat do tempa, hlavně psychicky. A říkala jsem si, jestli to má vůbec smysl,“ přiznává.

V pravý čas tak přišla pozvánka do nové Mezinárodní plavecké ligy od týmu pod vedením hvězdné Katie Ledecké. A Kubová tam načichla americkým stylem myšlení, ostatně manažerka týmu a bývalá úspěšná plavkyně Kaitlin Sandenová je motivačním řečníkem.

„Vždycky se hledalo něco pozitivního. Třeba když můj závod na stovku znak nebyl časově optimální, chtěli po mně, abych řekla něco, co se mi povedlo. Ať už startovní reakce, nebo že se mi povedlo rychle obléct do plavek,“ usmívá se. „A to je strašně důležité obzvlášť do takové pakárenské práce jako je plavání,“ uvědomuje si.

Svět Kubové zdaleka není jen plavecký bazén, na vysoké škole dokončila doktorandskou práci, k tomu už se věnuje fyzioterapeutské praxi. A i energické plavkyni občas docházejí síly. „Plavání mě nejvíc baví, když nejsem unavená, což je paradoxně na soustředěních, protože tam se věnuju jen tréninku,“ uznává. Ale nelituje, že si zvolila náročnou cestu.

„Já potřebuju mít něco jiného než plavání. Školu bych měla dodělat v březnu, pak mi zůstane vedle plavání jen práce a tu si chci nechat. Ani z praktického hlediska není dobré z toho na dlouho vypadnout,“ uvědomuje si. I praxe ji navíc dokáže nabít pozitivní energií.

„Práce s lidmi je obecně těžká. Já tam chodím po tréninku unavená, teď se mi stalo, že mi kapala voda z vlasů na pacienta, což bylo takový pitomý. Ale když pracuju s dětmi nebo mladými lidmi, kteří jsou motivovaní, tak mě to hrozně baví,“ přiznává.

Jak dlouho chce svůj sportovně-pracovní dvojboj zvládat? Na olympiádu do Tokia má limit zaplavaný, následný druhý ročník Mezinárodní plavecké ligy už je ale s otazníkem. „Ráda bych v zimě ještě plavala, ale úplně najisto to říct nedokážu,“ říká s výhledem na možný plně pracovní či rodinný život.