Článek
Krakov (od našeho zpravodaje) ‑ V polovině trati byl čtvrtý, ale třicetiletý Fuksa dobře věděl, co má v rukávu. Stačilo pár mohutných záběrů a posunul se do čela tak rychle, až z toho byl sám překvapený. Cílem tak mohl projet s úsměvem a radostným gestem.
Vypadalo to jako byste zařadil úplně jiný rychlostní stupeň než vaši soupeři.
Já to tak plánoval, že ze začátku se budu snažit jet s nimi, aby mi hodně neujeli, a pošetřím síly na finiš. V něm mi naštěstí nikdo nestačil a několik metrů před cílem jsem věděl, že to dopadne. Vlastně mě to ani tolik nebolelo jak páteční rozjížďka.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Co vám běželo hlavou, když jste se soupeřům začal tak rychle vzdalovat?
Vlastně jsem to tak trochu nechápal. Říkal jsem si: „To bude až takhle jednoduchý?“ Nechci se rouhat, ale fakt jsem jel s nimi, dal ten svůj záběr a během chvíle jsem jim hrozně poodjel. Nechtěl jsem být v euforii, když můžou začít finišovat později, ale nikdo se nepřibližoval. Tak jsem pár metrů před cílem už mohl povolit.
I tak ve výborném čase 1:45. Cítíte životní formu?
To nevím, v životní formě jsem už nějakých dvanáct let a snad bude ještě pokračovat. (směje se) Kdybych věděl, že jedu na takový čas, ještě to víc napálím, ať je to pod těch 1:45, protože takový čas se nejezdí každý den. Ale na čas se nehraje, důležité je vyhrát a pověsit si na krk zlatou medaili.
To se vám daří v Evropě už od roku 2013. Čím to, že vám pětistovka tak sedí?
Nevím, mám to tak od začátku. Nedá se říct, že by tam byli slabší soupeři, kór když se tady kilometr nejel a všichni jeli pětistovku. Nikdo z nejlepších tu nechyběl a stejně jsem je porazil, troufnu si říct rozdílem třídy. Možná je to tím, že u nás v Nymburce je rovná jenom pětistovka a kilometr už se jede do zatáčky, takže od začátku trénujeme jenom ta pětikila. (úsměv)
Radostné gesto Martina Fuksy po suverénním triumfu.
Na finálový den kanoistických soutěží se rozpršelo, ale povětrnostní podmínky vám vyhovovaly?
Už když jsem se rozjížděl, říkal jsem si, kéž by to tam zůstalo. Žádný vítr ze strany, trošku do zad, pro všechny stejné podmínky. Jel jsem od začátku do konce skvěle a nemohlo to dopadnout jinak než vítězstvím.
Získal jste už 28 medailí z velkých akcí, ale tahle je první v roli tatínka. Už se těšíte, až zlato ukážete dceři Emily?
Já bych jí ho poslal znovu (jako na SP v Poznani), ale měla by druhé a byla by moc rozmazlená, tak ho musíme dát asi mamince. (úsměv) Ale je to super. Doufám, že až bude větší, podívá se na to a řekne si: „Jo, táta byl borec.“ Než mě pošle někam jako každý teenager. (úsměv)
Co vám zlato ukázalo směrem k srpnovému mistrovství světa v Duisburgu, kde pojedete o nominaci na olympiádu v Paříži na olympijském kilometru a s bratrem Petrem na deblkanoi?
Musím zase přeřadit na ten kilometrový trénink, protože to je něco jiného. Tady jsem si dokázal, že umím jet furt rychle, což je důležité i na kilometru. Sice je to delší trať, ale pořád se jede strašně rychle. Myslím si, že je to jenom dobrej ukazatel. Přijedu domů, užiju si den s rodinou a v pondělí už odjíždím na soustředění do Livigna. Teď v tréninku trochu povolíme, vrátíme se k vytrvalosti a pak zase budeme pomalu stoupat směrem k rychlosti. Naše příprava směruje k mistrovství světa, ale já chci hlavně sbírat medaile a co nejlepší umístění, nominace na olympiádu je toho součástí.
