Na motorce v Albánii ve mně dozrálo, že přišel čas skončit, říká Synek

Cítil jsem se opravdu hodně unavený, ať už šlo o tělo nebo mysl. Když jsem musel ze zdravotních důvodů odvolat účast na olympiádě v Tokiu, tak se myšlenky na konec kariéry nastartovaly. Nechtěl jsem nic uspěchat, ale když jsem koncem léta odjel s kamarády na motorkách do Albánie, tam to ve mně úplně dozrálo. Pro mě je důležité, že mám v sobě všechno srovnaný a jsem s tím odchodem i ztotožněný.

Bude mi za pár týdnů 39 let a je málo vrcholových sportovců, tedy kromě Jardy Jágra, co protáhnou kariéru až do takového věku. Kdybych mohl jet do Tokia na vrcholu sil, tak bych možná nekončil, ale takhle jsem si utříbil myšlenky a zjistil, že si můžu dát dvě piva a krkovici a jsem úplně spokojenej. Přibral jsem čtrnáct kilo, nemusím už všechno dělat naplno, dokážu trochu zvolnit, pokecat s kamarády a užívat si jinou životní etapu.

Chtělo se mi trošku brečet, když jsem to před chvíli oznamoval, ale jsem velkej kluk, tak jsem slzu zamáčkl. S každou z medailí na tom stole je ale za těch 21 let mého veslování spojený silný příběh a když se na ně podívám, tak naskakují konkrétní vzpomínky.

Jako zlomový okamžik bych vzal první světové zlato z roku 2010, provázela to ohromná euforie. Veslování mi ale strašně moc dalo, formovalo mě a víceméně mě vychovalo k úctě, odpovědnosti, disciplíně. Pro mě je to celé krásné životní období Ale cením si hodně i toho, že jsem byl na světové scéně osmnáctkrát v řadě ve velkém skifařském finále, z toho patnáctkrát za sebou stál i na bedně. Když jsem teď všechny medaile vyndal z krabice od bot a vzal je do ruky, ono se to nezdá, ale byla to docela váha.

Měl jsem k němu třikrát relativně blízko, ale takový už je sport a žádná kdyby v něm neplatí. Bylo pro mě těžké sledovat závod v Tokiu. Říkal jsem si, že jsem tam mohl ještě o to zabojovat, ale tělo to cítilo jinak. Myslím si, že i bez olympijského zlata to byla super kariéra, jako malej kluk bych o něčem podobném vůbec nesnil.

Vždycky jsem záviděl svému předchůdci na skifu Vašku Chalupovi, že zažil ve třiadevadesátém mistrovství světa doma, a když ho přidělili Česku pro rok 2022, tak jsem měl hroznou radost. Račice by možná byly pěknou tečkou, jenže pak se všechno seběhlo tak, že můj konec nadešel dřív. Určitě se na šampionátu ukážu v nějaké roli, ale jako závodník tam nebudu.

Nechci být za žádného ultra supa, ale budu mít pod sebou čtyři další trenéry a asi pětadvacet veslařů, budu po všech vyžadovat důslednost a disciplínu. Bez toho ve vrcholovém sportu moc nepochodíte. Snad mám pořád ještě veslování co dát, ale taky mu i vracet. Konkrétně na Dukle mají dobře našlápnuto kluci kolem párové čtyřky, kteří opakovaně přivezli medaile z mládežnických šampionátů. Veslování má ale nevýhodu, že strašně bolí, a ne každému se to chce snášet. Musíme vycítit u závodníků, kteří to v sobě překonají a posouvat je dál.

Teď na to nemám ani pomyšlení. Tělo opravdu dalo jasný signál, že si chce odpočinout. Těším se, až si půjdu zahrát hokej nebo se jen tak projet na kole. Mozoly od vesel se už zahojily, ale ten sport člověk nezapomíná a třeba se ta chuť zase dostaví. Možná už za rok na Primátorkách za Brandýs nebo taky už nepřijde nikdy...