Můj útěk z bubliny? Nelituju. Hradilek o strachu z vody, zlaté party v centru Prahy i nabídkách z politiky

Plány na závodně-exhibiční rozlučku během červnového Světového poháru v Praze nakonec přehodnotil, s ohledem na nabitý program závodů i to, že dostatečně emotivní loučení zažil při posledním závodě domácí nominace.

„Nic jsme neplánovali, byla to taková organická rozlučka s kamarády, lidmi, kteří mi drželi palce celý závodní život. To bylo fakt nádherný,“ ohlíží se za poslední jízdou kariéru.

Ta přišla na stejném místě, kde všechno začalo. Před 28 lety na podzim přišel devítiletý Vávra do Troji na nábor. Bylo krátce po olympiádě v Atlantě, kde získala Štěpánka Hilgertová zlato, Lukáš Pollert a Miroslav Šimek s Jiřím Rohanem stříbra. „Jezdilo se na krásné divoké řece, mně se ty záběry strašně líbily,“ vzpomíná Hradilek, proč vyrazil ke slalomovému kanálu.

„Už když jsme přijížděli a viděl jsem tam tu vlnu, která teď pro mě vlastně není žádná vlna, říkal jsem si, že to nikdy nemůžu sjet. Strašně dlouho jsem se bál,“ přiznává. Od té doby trávil v trojském kanále skoro každý den. „Je to můj druhý domov. Nedovedu si představit, že by to tím posledním závodem skončilo a už jsem se tam nikdy nepodíval. To fakt ne,“ ujišťuje.

Dotáhl to postupně k titulu vicemistra světa, stříbru na londýnské olympiádě a památnému světovému titulu v pražské Troji. Pak se postupně jeho pozornost rozšiřovala i do uměleckých a podnikatelských sfér. Otevřel si kajakářský bar, hrál ve filmu, objevoval se na sponzorských akcích, na závěr kariéry tančil i v soutěži StarDance. A tak sportovní příprava někdy trpěla.

„Pokud bych se věnoval slalomu na sto procent a nedělal jiné aktivity, asi bych měl zejména v posledních letech kariéry větší úspěchy. Protože té energie už nebylo tolik,“ přiznává.

„Na druhou stranu je to cesta, kterou jsem si vybral, a nelituju. Myslím, že je rozumné obětovat nějaký sportovní úspěch, abyste měli v životě i něco jiného. Byl to takový můj útěk z vodácké bubliny,“ hodnotí.

Ale také se mu tím dařilo zviditelňovat vodní slalom a pochopitelně si i přivydělat, což se hodilo zejména v začátcích kariéry. „Když jsem se poprvé dostal do reprezentace, pokud jsem nechtěl být s mančaftem, měli jsme 30 000 na sezonu. Za to bych s lodí mohl být tak v Brně a já chtěl jet do Austrálie, tak jsem vyrazil na vlastní pěst,“ vzpomíná.

Hradilek nastartoval úspěšnou éru mužského kajaku, který byl v době jeho začátků nejméně úspěšnou českou disciplínou. Jenže v posledních letech bylo před každou sezonou jisté, že se minimálně jeden mistr světa nedostane do reprezentace. Po Hradilkovi totiž získali světový titul Ondřej Tunka, Vít Přindiš a Jiří Prskavec, jenž už má doma i olympijské zlato.

„Poslední dva roky mě strašně baví sledovat závody Jíři. Dřív mi přišlo, že ty jízdy neměl vždycky úplně pod kontrolou, teď to má neskutečně pod kontrolou. Je fenomén a věřím, že v Paříži ukáže něco velkého. Já si ho pamatuju už jako malého kluka v loděnici a už tehdy to byl profesionál,“ popisuje svého nástupce.

Sám byl přitom pro spoustu slalomářů dlouhé roky inspirací ve svém profesionálním přístupu. Ale to neznamená, že by své úspěchy neuměl patřičně oslavit. I Přindiš s Prskavcem označovali některé společné party za legendární.

„Třeba titul mistra světa v Praze. Vypili jsme dva bary v centru města. Otevřel jsem si účet a po 40 minutách za mnou přišla servírka, že se to nějak vyšplhalo. Takže možná celá moje odměna od svazu padla na tuhle party,“ směje se Hradilek. Dnes už bývají slalomové večírky klidnější.

„Před patnácti lety bylo oslav víc, dnes už se tolik neslaví. Je hezké, když se o nás říká, že dokážeme zatáhnout, ale dnes je ten sport zase profesionálnější a pokud chceme být vzory mladým sportovcům, nemůžeme být ochlastové,“ ví 37letý kajakář.

Nyní už se může věnovat naplno svým mimosportovním aktivitám, které ho u řady lidí proslavili ještě více než vodní slalom.

„Nejvíc to bylo vidět těsně po konci StarDance. Manželka pochází z Moravy. Když jsem tam přijel a šel do obchoďáku ještě koupit nějaký vánoční dárek, musel jsem z výtahu vystoupit o patro níž… Když jsem závodil, tak mí fanoušci většinou nebyli ve věku od 12 do 16 let a od 60 výš. To se změnilo a bylo to milé,“ líčí.

Dveře má teď otevřené i do dalších sfér, ale ty politické otevřít nehodlá. Byť i díky své aktivitě na sociálních sítích už několik nabídek na kandidaturu ve volbách dostal. „Ale to není pro mě, rád se budu dál vyjadřovat za sebe, za občana,“ říká.

S další výraznou osobností s úspěšnou minulostí ve vodním slalomu Lukášem Pollertem se přitom v drtivé většině témat neshodne… „Když on končil, byl jsem malinký a líbil se mi projevem, že nebyl jen sportovec a dokázal se vyjadřovat jinak. Ale že se mi líbilo, neznamená, že jsem s ním souhlasil,“ přiznává.

Proč ho politická debata s Pollertem neláká? Kolikrát už byl na plese? Proč už je na divokých řekách opatrnější po několika tragických nehodách kamarádů? A lákala by ho kariéra sportovního funkcionáře jako u svazového předsedy Stanislava Ježka či šéfa pařížské olympiády Tonyho Estangueta, rovněž bývalých slalomových es? I o tom mluvil v Mixzóně.