Článek
Cítíte nostalgii, když vidíte své nedávné parťáky závodit?
To ne, spíš si přijdu takový osvobozený. Trvalo mi docela dlouho, než jsem skončil. Pořád jsem čekal, kdy ten moment přijde, četl jsem, jak to měli různí sportovci. A já vloni po mistrovství světa ze dne na den věděl, že to končí a nechci pokračovat. Měl jsem to vyřešené.
Už jste ztratil chuť nebo jste cítil, že světová špička se vám vzdaluje?
Věděl jsem, že už to nikam nesměřuje. Ambice byly dostat se na olympiádu a tam udělat výsledek, a to se nepodařilo. Tokio už byla nadstavba, ale myslím, že reálná. Nepovedlo se a tím to pro mě haslo. Motivace skončila. A když jsem tady, rád se na závody podívám, ale nemám pocit, že by mi to nějak chybělo.
Jste v Račicích jen jako divák nebo tu máte nějakou roli?
Bavíme se o mém angažmá v pozici trenéra, teď se ladí, aby to bylo přínosné pro obě strany, nějaké zkušenosti s posádkami mám. I proto chci být se závodníky v kontaktu, abych nevypadl z obrazu. A ještě mám úvazek na Dukle, kde mám nějaké povinnosti.
Chodíte na vodu?
Naposledy jsem byl vloni po finále mistrovství světa v Szegedu. Ale když jsme tu před měsícem a půl s dvouletým synem házeli kamínky do vody, tak jsem si uvědomil, že ho budu chtít v té lodi svézt, tak se do ní musím někdy posadit, abych ho pak nevykoupal… (úsměv)
Ke kanoistice bude mít váš syn blízko, i vaše manželka závodila na kajaku.
Nechci být ambiciózní otec a doufám, že mu půjde studium. Určitě mu to nabídneme, ale není to tak, že by měl cestu už teď danou. Nebudeme ho drtit…
Členové čtyřkajaku ve složení (zleva): Daniel Havel, Lukáš Trefil, Josef Dostál a Jan Štěrba s bronzovými medailemi z LOH 2016 z brazilského Rio de Janeira.
Zážitků jste během kariéry nasbíral spoustu, je nejsilnějším první olympijská medaile v Londýně? Do posádky jste se vrátil na poslední chvíli poté, co vám arbitráž zrušila distanc za údajné porušení antidopingových pravidel.
Jednoznačně. Moje první olympiáda, relativně v pozdním věku, ještě s tou nešťastnou událostí kolem… Zažil jsem dvoje super hry Londýn a Rio, ale Londýn byl neskutečný místem, lidmi, atmosférou, Českým domem, to byla paráda. Ale těch momentů bylo víc.
Třeba medaile z mistrovství světa v Račicích, to se doma také každému nepoštěstí…
To je pravda, rok po Riu, poslední velká medaile se čtyřkajakem, v nové disciplíně na 500 metrů a s novou posádkou. To byl také moment, co se nezapomíná.
Ve statistikách zůstanete jako světový rekordman se čtyřkajakem na kilometru.
Neoficiálně ano. Je to fajn, ale třeba se zase kilometr vrátí do olympijského programu. Kolegové ze slovenského čtyřkajaku drželi dlouho rekord na pětistovce, a když končili, říkali, že už je nikdo nepřekoná, protože se pětistovka přestala jezdit na velkých akcích. Tak se za pár let vrátila a už je překonaný asi o dvě a půl sekundy… (úsměv) Takže nechci říkat, že náš rekord nikdo nepřekoná, ale deklaruje to, že v té době jsme byli špička.
V Tokiu ale český čtyřkajak po dvou medailích nepojede, čemu to přikládáte?
Byznys i sport se pohybují ve vlnách. Když jste dole, musíte zamakat, abyste byli nahoře, tam zase občas zpohodlníte. Dlouho se těžilo z toho, co se vybudovalo kolem Londýna, teď je třeba zase do toho šlápnout. Ale není nereálné se k těm pozicím vrátit.
Vidíte i v Račicích, že základnu má česká kanoistika početnou?
Je fajn, že tu jsou dvě velké persony Pepa Dostál a Martin Fuksa. Individuality jsou vždycky víc vidět a oba navíc umějí dělat marketing a show kolem, díky tomu je kanoistika vidět. Takže děcek je víc a ze široké základny se určitě vybírá líp.
