Článek
Během loňského šampionátu se Přindiš představil jako předjezdec, pomáhal organizátorům s doprovodným programem pro závodníky a fandil kolegům Vavřinci Hradilkovi a Jiřímu Prskavcovi na cestě za světovým zlatem a stříbrem. „Klukům jsem moc přál a šampionát si užil. Ale zklamání, že jsem nemohl závodit, bylo velké,“ přiznává.
Po sezóně se tak odhodlal k zásadní změně. Od svého otce Pavla odešel trénovat ke kouči Milanu Říhovi, kde se potkal s Hradilkem. „S tátou jsme si sedli a vycítili, že je třeba nějaká změna. Samozřejmě ho asi trošku mrzí, že mě netrénuje, ale teď je rád, že se mi daří,“ říká.
Dařit se Přindišovi začalo takřka okamžitě. Vyhrál první závod sezóny ve Slovinsku, v domácí nominaci ovládl tři závody ze čtyř, na mistrovství Evropy vybojoval stříbro.
Státnice budou oříškem
„Já už byl na dobré úrovni dřív, ale chyběl ještě krok. První závody mi dodaly sebedůvěru a na Evropě ve Vídni mi spadl kámen ze srdce, když jsem konečně získal individuální medaili,“ vypráví Přindiš a pochvaluje si efekt tréninkových změn. „Platí, že všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby se mi vloni dařilo víc, nic bych nezměnil a třeba se nikam neposunul,“ přemítá.
V čem přišla největší změna? „Stylově jezdím stejně, ale mám víc síly, abych vydržel celou trať, ne jen do půlky,“ srovnává Přindiš, jenž je po dvou z pěti závodů SP v čele pořadí.
Jen po Hradilkově zranění teď trénuje opět bez parťáka. „Jenže jak jsou každý týden závody, na klasický trénink stejně není čas. Navíc toho teď mám dost ve škole,“ vypráví Přindiš, jenž ve středu úspěšně absolvoval přijímací zkoušky na postgraduální studium na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. „Čekají mě i státnice, to bude ještě tvrdší oříšek,“ tuší.