Článek
Je vůbec něco, co se vám letos nepovedlo?
Ne. Ještě zbývá dvanáct dnů do konce roku, tak to nechci zakřiknout. Ale s Anežkou občas na soustředění koukáme na Pulp Fiction, což byl svého času velký trhák. A tam je hláška, že „až tohle všechno skončí, myslím, že budeš celkem spokojenej parchant“. No a teď, když se na mě Anežka dívá, jak jsem vysmátej, říká mi: „Josefe, ty jsi ale spokojenej parchant. (úsměv)
Jak jste prožíval samotné vyhlášení Sportovce roku, které nemělo jasného favorita?
Dřív jsem jezdil ve čtyřkajaku a to byl spíš týmový sport. Na singlu máte touhu být nejlepší. Ale tady jsem byl mezi sportovci, kteří měli stejné výsledky jako já. Možná nevyhráli olympiádu, ale zase Wimbledon nebo mistrovství světa v hokeji, což jsou neuvěřitelné úspěchy. A je hrozně složité vybírat, co je těžší.
Zkuste se vžít do kůže sportovních novinářů. Koho byste volil?
Lehká otázka, těžká odpověď. Jestli brát toho, kdo má jeden vrchol sezony, nebo tenisty, kteří mají čtyři grandslamy a dělá to víc lidí než třeba šerm nebo hod oštěpem… Ale asi Katku Siniakovou. Za dva grandslamové tituly a vítězství na olympiádě.
Takže jste se necítil jako favorit?
Můj manažer Honza Koukal mi posílal sázkové kurzy, tak mě to trochu ovlivnilo. Nejdřív byl na mě 2, pak asi už 1,1, tak to jsem si říkal, že asi jsem favorit. Ale já se cítil jako favorit na olympiádě v Tokiu a pak jsem byl pátý. (úsměv) Neskrývám, že mě vítězství hodně potěšilo.
Na vyhlášení jste byl poprvé už před třinácti lety, kdy jste skončil druhý mezi juniory. Jak jste si tehdy užíval ve společnosti Petry Kvitové a dalších hvězd českého sportu?
Nebudu říkat, že jsem na ně koukal zespoda, už tehdy jsem měl dva metry. Ale bylo to moc příjemné, bral jsem, že rychlostní kanoistika není u nás velký sport – a já měl šanci se podívat do toho sportovního showbusinessu. A ještě větší zážitek mám o rok později, kdy jsme tu byli s klukama ze čtyřkajaku. Po mé první olympijské medaili… a já byl hodně vyjukaný; podruhé na Sportovci roku… a říkal jsem si, že to bude tak dál pokračovat. Zase tak jednoduché to ale není, jak je v Česku spousta dobrých sportovců, tak jsem rád, že jsem tu zase mohl být.
Co ve vás zůstalo jako nejsilnější vzpomínka na olympijskou Paříž?
Mě baví to vyústění mé sportovní cesty, dalo by se říct pohádky. A jsem hrozně rád, že se to povedlo až teď v Paříži, ne už v Tokiu. Tady jsem mohl vyhrát před svou rodinou a fanoušky, mohl jsem to vítězství sdílet s nimi.
Už jste měl čtyři olympijské medaile před Paříží. Teď jste pocítil, jak velký rozdíl je stát se olympijským vítězem.
Já o tom přemýšlel před olympiádou a říkal si, že jakákoliv medaile bude hustá, protože jich budu mít pět. Ale teď vidím, že vítězství je opravdu něco extra.
Prstýnek na ruce s olympijskými kruhy máte z Paříže?
Ne, ten jsem dostal od svých sester vloni ke třicátým narozeninám. Dali mi stříbrný, tak mi hned v Paříži hlásili, že bych měl dostat nový. Tak třeba mě na Vánoce překvapí.
Radost Josefa Dostála ze světového titulu na pětistovce
Ke zlatu vám pomohly změny v tréninku i stravě. Neříkáte si, že jste je měl udělat dřív?
Těch deset let pod trenérem Karlem Leštinou vůbec nebylo špatných, ale já potřeboval změnu a na tom jsme se nedokázali shodnout. Chápal jsem, že nechce měnit něco, co fungovalo, ale já potřeboval nový impuls. Bylo by super mít víc zlatých medailí, ale takhle je ten příběh krásný a načasování bylo bezvadné.
Dá se v té dřině pokračovat i v další sezoně?
Ne, musím trochu polevit. Projevilo se to na soustředění v Americe, kdy jsem předtím tři měsíce nepádloval a moje forma byla na začátku tristní, měl jsem třeba o šest kilo víc než vloni. Motivace nebyla taková, ale já se chvíli přestal honit za mamonem a užíval si, že můžu být se svou snoubenkou na krásném místě v teple a sportovat.
Vrátí se motivace, když jste dosáhl na absolutní vrchol?
Je možné, že na další sezonu ne. Ale když dostanu, slušně řečeno, na frak, tak si řeknu: „Ono to chlapče takhle nejde.“ A ta prohra mě zase bude motivovat.
Na co se v příštím roce nejvíc těšíte?
Sportovně na mistrovství Evropy v Račicích, kde by mohla být fajn atmosféra, snad se tam ukáže ještě tou dobou moje snoubenka Anežka, svatba by měla proběhnout až pak v létě, když to propojím s osobním životem.
Takže jste s plánováním pokročili a už máte termín a místo vybrané?
No jasně, že ne. (směje se) Oba to máme trošku na salámu, ale pár míst vybraných máme. Jedno z kritérií je, aby tam byla voda. V létě může být vedro, tak ať je kde se smočit.
Na soustředění v Americe jste stihl potkat i svého jmenovce a kolegu z elitní desítky Sportovce roku Lukáše Dostála. Jak setkání na hokeji proběhlo?
Největším hokejovým fanouškem u nás v rodině je ségra Anička, která tam s námi byla jako fyzioterapeutka. Tak domluvila, že se pojedeme do Anaheimu podívat. Já měl na sobě dres s číslem jedna a jmenovkou Dostál, který jsem dostal na Kanoistovi roku, tak jsem byl trochu za exota jediný v bílém dresu. Bohužel Lukáš zrovna ten zápas nechytal, ale po utkání jsme se potkali a pokecali, je bezvadný, svědomitý kluk. A taky se mi líbilo, jak tam Radko Gudas jako kapitán organizoval hru, samé pozitivní zážitky.
