Článek
„Myslím, že veslaře, který by to dotáhl k tolika medailím, dlouho mít nebudeme. Já jako trenér začínal dva roky předtím, než ke mně Ondra přišel a jezdil s mým synem Milanem, byl jsem začátečník. Už když Ondra trénoval třikrát týdně a dělal jsem klukům testy, měl stejné i lepší parametry než Milan, který už dva roky trénoval pode mnou intenzivně.
To jsem mu říkal: Ty možná budeš jednou olympijský vítěz, tělo máš nastavené fantasticky. K tomu přidal hlavu, já se ho snažil nepřetěžovat zbytečnými tréninky, aby měl přípravu pestrou, věnoval se kolu i lyžím.
Zemřel mu otec a když potřeboval poradit, vždycky jsem byl připravený. Samozřejmě jako v každém soužití se najdou okamžiky, kdy se pohádáte, ale s ním to byla krásná práce. Hlavně proto, že chtěl. Teď se naopak někdy stává, že trenéři chtějí víc než závodníci.
Nejsilnější společný moment? Asi rok 2010, mistrovství světa na Novém Zélandu, kde poprvé porazil Mahého Drysdalea, navíc doma. A silný zážitek byla i olympiáda v Riu. Měl tehdy problémy s páteří, Pavel Kolář ho vlastně zachránil. Přestavěl mu nápravným cvičením celé tělo, že mohl veslovat dál a vlastně ještě líp.
Teď bude na Dukle vedoucím trenérem, takže mi bude dělat šéfa, prohodíme si role. Tak doufám, že jsme se k němu choval slušně. (úsměv)"
