Článek
Dvakrát jste byl druhý na mistrovství Evropy, jednou na světovém šampionátu. Neříkal jste si, že stříbra jsou pěkná, ale už byste rád ukončil čekání na zlato?
Samozřejmě, říkal jsem si, že by bylo skvělé být první. Ale když jsem pak v Pau vedl a čekal na soupeře, byl jsem hrozně v klidu. Byl jsem spokojený, že jsem to pěkně odjel i s nějakým tlakem, protože všichni čekají, že jako kajakáři něco musíme zajet. Když to klaplo na vítězství, bylo to fajn, radoval jsem se.
Ale žádné velké emoce jste na sobě nedával znát…
Musel jsem počkat na dalších pět lidí a nevěděl, jestli to bude stačit. Nebyla to taková ta euforická radost, když dojedete do cíle a hned víte, že jste skončil první. To se mi stalo třeba v Praze, kdy jsem vyhrál svěťák.
Dařilo se vám i v domácí nominaci, máte pocit, že teď jezdíte nejlépe v kariéře?
Přirovnal bych to k roku 2017, kdy jsem jezdil obdobně. Až na jednu jízdu při nominaci je to dobré, cítím, že standard je hodně vysoký. Není to záruka, že teď budu všechny závody vyhrávat, ale jezdí se mi dobře. Mám v životě celkově pěkné období, všechno sedí.
Co do něj ještě spadá?
Nějaké takové ty osobní věci. (úsměv)
I jako mistra Evropy vás čeká boj o jediné olympijské místo. Dodává vám sebedůvěru, že se vám daří letos porážet i českou jedničku posledních let Jiřího Prskavce?
Možná jo, ale my se neporážíme navzájem. Bojujeme sami se sebou, ne proti sobě. Vím, že bilanci proti klukům mám letos lepší, ale to mi nepomůže do dalšího závodu. Mám s Amálkou (Hilgertovou) trochu smůlu, že letos se mistrovství Evropy nepočítá do olympijské nominace, ale to jsme věděli dopředu. Nezbývá nám než jezdit, co nejlíp, prát se o místa v týmu a pak se to přikloní k tomu s nejlepší formou…