Článek
Lublaň (od našeho zpravodaje) – Karty byly před šampionátem rozdané jasně. Díky výsledkům na loňském mistrovství světa a v domácí nominaci, kdy byla Galušková z Češek vždy nejlepší, mohla přijít o místenku do Paříže jen, pokud by Kateřina Beková získala na předměstí Lublaně zlato nebo stříbro.
K tomu měla daleko, v kvalifikaci skončila 27. A při pozměněném formátu kvůli páteční extrémně vysoké hladině postupovalo rovnou do finále jen nejlepších dvanáct.
Tuto informaci Galušková z hlavy vytěsnit ani nemohla, však za cílem přijímala spoustu gratulací, nejen k vydařené kvalifikační jízdě.
„Já ten závod chtěla brát jako mistrovství Evropy a olympijskou nominaci mít jako druhotnou. Ale to víte, že jsem to měla v hlavě,“ připouštěla pár chvil poté, co vystoupila ze svého kajaku.
Finálová jízda už ji tak excelentně nevyšla a skončila sedmá. „Emoce jsem pustila po té kvalifikaci, bavila si s rodiči a kamarády, měli jsme všichni radost. Pak jsem přepnula jako lusknutím prstu na finále,“ popisovala kajakářka, která v pátek v Tacenu oslavila své 23. narozeniny.
Na trati jí nechyběl úvodní prudký skok, když organizátoři kvůli vysokému průtoku umístili start až za něj. „Už se mi taky stalo, že jsem do první brány nedojela nebo dojela úplně jinak. Takže by se k té nervozitě na startu přidala i ta z toho, jaký má spád,“ přiznávala.
Jenže předstartovní nervozita u Galuškové dnes a někdy před třemi lety? To je úplně jiný příběh. V období kolem olympiády v Tokiu si procházela krizí. „Bylo to mentálním zdravím. Z nějakého důvodu jsem si přestala úplně věřit,“ vzpomíná.
Místo radosti z ježdění přicházel před závody stres, obrátila se tak na sportovní psycholožku, která nastartovala obrat v jejím mentálním nastavení. „Nemůžu si ji vynachválit, díky ní jsem se dokázala hlavou vrátit,“ oceňuje, ale jméno psycholožky si radši nechává pro sebe.
Antonie Galušková při kvalifikaci evropského šampionátu v Tacenu.
Každopádně na sobě cítí obrovský posun. „I tady mě to bavilo, chtěla jsem vjet do toho startu. Kdybyste se mě na to zeptal před třemi lety, tak se vám tu rozklepu a řeknu, že ani nevím, jestli chci startovat, protože mám strach. To se mi povedlo plus minus eliminovat a ten sport je úplně jiný, když ho děláte s radostí, a ne tak trochu z donucení,“ uvědomuje si.
K vodnímu slalomu má přitom hodně blízko odmala. Však její tatínek má známou firmu na výrobu lodí, v reprezentaci jezdila starší sestra Karolína, mladší sestra Bára byla za loňský rok vyhlášena nejlepší českou juniorkou napříč sporty.
Rodina nemohla chybět ani v Tacenu. „Mají českou vlajku s nápisem Tedražice, vesničani jsou na výletě,“ smála se Galušková s odkazem na domovskou nevelkou obec nedaleko Sušice. „Tatínek byl po nominacích tak rozklepaný, že se chtěl něčeho napít, ani to nezvládl,“ líčila, jak rodina prožívá její závody.
Sama už trénuje v Praze ve skupině kouče Miloslava Říhy a studuje na ČVUT obor dopravní pilot.
„Hned po mistrovství Evropy mám zkouškové, trochu nechytře jsem si dala všechny předměty, co jsem chtěla, a vychází mi to o jeden kredit, takže musím všechno zvládnout před Světovým pohárem v Troji,“ plánuje na chvíli přepnout ze sportovního na studijní režim.
Ani na létání nebyl v nabitém olympijském roce čas. „Naposledy jsem byla vloni na podzim. A teď bych si sama do letadla ani sednout nechtěla, protože bych se asi zabila,“ přiznává.
„Není to jako řídit auto. Sbíráte zkušenosti. Jak z toho na nějakou chvíli vypadnete, je nejlepší si vzít instruktora, nechat se vyzkoušet, zkusit si nouzové úkony,“ vypočítává. „Takže až se vrátím do Prahy, chci se k tomu vrátit a letět s instruktorem,“ plánuje.
Ale na to je ještě čas, teď si v Tacenu dopřeje aspoň drobnou oslavu. „Zajdeme na večeři a konečně si dám pivo,“ těšila se. Ve středu pak zamíří trénovat na olympijský kanál v Paříži.
