Článek
Vaše finále se jelo hned po závodě singlkanoistů, v němž obsadil třetí místo Martin Fuksa. Vnímal jste ohlas tribun?
Chtěl jsem soustředit na co nejlepší start, ale samozřejmě jsem slyšel, jak dojíždějí kanoisté. Před závodem jsem nebyl vůbec nervózní, skoro jako by se mi do startu nechtělo. Ale vyjel jsem, řekl si, že jedu s nejlepšími a na nové lodi, to mi dalo křídla.
Loď jste vyměnil po čtvrtém místě na Světovém poháru v Duisburgu, jak kanoista pozná, že loď je dobrá?
Dobrá loď se pozná tak, že na ni jedu já. (směje se) Rozdíly jsou malé, liší se technika záběru, téhle lodi sedí dlouhý. Teď jsem si nechal udělat dvě stejné lodi, u jedné mi design navrhl sponzor, na druhé pojedu na olympiádě, ta je bez reklam.
Za vítězstvím jste šel vcelku suverénně…
Trenér mi po Duisburgu trochu vynadal, že jsem jel první půli pomalu, tak jsem trochu zrychlil a měl jsem za úkol se držet maximálně za Reném Poulsenem. Na pětistovce už jsem měl náskok lodi. Bál jsem se, že vytuhnu, ale slyšel jsem řvát tribuny, tak jsem se soustředil jen na to, abych správně dýchal, a na záběr. V hlavě mi probleskla písnička, s přítelkyní jsme nedávno byli v hudebním divadle Karlín na Jesus Christ Superstar.
Co jste si notoval?
Sólo od Báry Basikové, kdy zpívá o lásce k Ježíšovi. Ten příběh je hodně silný, i když nejsem vyloženě nábožensky založený. Na tom muzikálu jsem byl asi už popáté, v autě si pouštím písničky, mám to naposlouchané. Klidně vám kousek zanotuju (zpívá úryvek z písničky:„Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého. Avšak já jsem v rozpacích"…)
Je vidět, že pěvecké geny jste zdědil po mamince, jazzové zpěvačce Evě Emmingerové…
Ona je to taková písnička pro ženský, ale zpívají máma i ségry, tak jsem si ji hodně oblíbil. Cestou na start tu pouští Kabáty, i když nejsou úplně můj oblíbený styl, chvíli mi to hrálo v hlavě. Ale pak už se to přepnulo na toho Ježíše…
Vždy jste o sobě říkal, že nejste jarní závodník, chvíli vám trvá, než se dostanete do závodní pohody. Jste až překvapený, jak se vám v Račicích zatím daří?
Já už byl letos překvapený, když jsem si na jaře v tréninku dal osobní rekord, i v Duisburgu jsem jel rychle. Ale už nejsem mladý zobák, který se na prvních závodech zblázní. Tady to šlo fakt dobře, ani jsem si dneska moc neprokousal tváře.
To se vám stává?
Dýchám pusou, ale když zatajím dech, abych dal do finiše ještě víc, při nádechu si jakoby vcucnu tváře a skousnu. Ono to trochu pomáhá od té klasické bolesti, když mi projede bolest spíš tváří. Je to takový můj doping. (úsměv)
