Článek
Plzeňský triumf na dvoustovce půl sekundy za osobním rekordem. Bylo to plánované, nebo překvapivé vystoupení?
Absolutně jsem nečekala, že v Plzni poplavu dvoustovku kraula pod minutu padesát čtyři vteřin! Byly to první závody po zranění a všech změnách, byla jsem poměrně nervózní. Šlo mi hlavně o to znovu se naladit do závodního módu, nastartovat bojovnost. A ve finále jsem neměla moment, že by něco nevyšlo. Ani na stovce jsem nečekala tak rychlý čas. Bylo to milé překvapení.
Směrem k MS v Austrálii lze tedy čekat další gradaci?
Jsem pod vedením nového kouče teprve dva měsíce, Plzeň byla svým způsobem ukazatel. Já jsem do sezony nešla s rekordním časem, moje maximum bylo 1:59 na dlouhém bazénu. A nemyslela jsem, že po dvou měsících tréninku to takhle dopadne. Půl vteřiny je nic a já to beru tak, že jsem si vyrovnala osobák (v krátkém bazénu 1:53,23 s - pozn. red.). Pro mě neuvěřitelný začátek zimní sezony. Šampionát v Austrálii je navíc až za další dva měsíce a tam můžu být ještě někde úplně jinde.
Zmínila jste nového kouče. Jak probíhá trénink ve skupině Luky Gabrila?
Jsem naprosto spokojená, tréninky pod Lukou mě nesmírně baví. Dostala jsem do plavání nový náboj. Tím rozhodně nechci říct, že to předtím bylo hrozné. Ale po deseti letech se mi otevřely nové obzory, naučila jsem se spoustu nových věcí. S trenérem si ve vodě rozumíme tak, že ani nemusíme mluvit, a vím, co po mně chce. A k tomu máme úplně skvělou skupinu, jsem neskutečně ráda za lidi, kteří se tam sešli. Ty úvodní dva měsíce pro mě byly velká radost.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Hovoříte o nových věcech. Co konkrétně máte na mysli?
Asi nejzásadnější věc je, že jsem se naučila pracovat se svým vlastním tělem. Rozumět tomu, co potřebuju, co mi schází, co mi v tréninku nedělá dobře a naopak. Už to není tak, že bych poslouchala jen trenérovy příkazy, ale vedeme dialog. Samozřejmě je pořád on trenér, ale já současně vím, na co potřebuji víc času, kde případně ubrat. Přijde mi, že jsem se hodně posunula ve fázi mezi juniorskou a dospělou plavkyní do té opravdu dospělé. Už dokážu říct, co mi v tréninku sedí, a co ne.
Jak vaše skupina funguje? Jste společně permanentně v zahraničí, nebo plníte plán i individuálně v Česku?
Teď na začátku mě chtěl mít Luka víc pod dohledem, takže jsem byla za uplynulé dva měsíce doma asi týden. A další týden budu ještě po SP v Berlíně, jinak jsem pořád v zahraničí. Celý listopad budeme na Tenerife, kde se už budeme připravovat na MS v Austrálii. Pak se stavím doma na mistrovství republiky a pak rovnou k protinožcům.
Barbora Seemanová
Trenér je Švýcar, máte základnu v jeho rodné zemi?
Já mám svoji základnu v Rakousku v Bad Waltersdorfu, čtyři a půl hodiny autem od Prahy. Máme tam k dispozici 25metrový bazén a přes letní sezonu venkovní padesátku.
S trenérem jste rovněž vyrazili na soustředění na Filipíny. To není úplně tradiční plavecká destinace...
Luka před olympiádou v Tokiu trénoval čtyři roky izraelskou reprezentaci a byli tam na závěrečném kempu před cestou do Japonska. Takže dobře poznal tamní bazény i zázemí, navíc teď částečně pracuje i pro filipínskou federaci. Sportovní úroveň tamního plavání není nijak vysoká, nicméně podmínky, které jsme tam našli, byly naprosto jedinečné. Díky Lukovi jsme trénovali na stadionech, o kterých se nám tady může jen zdát.
Asii lze obecně dobře poznat díky jídlu. Platí to i o Filipínách?
Stoprocentně. Myslela jsem, že tamní jídlo bude jednodušší, ale všude, kde jsme byli, bylo neuvěřitelné, skvěle dochucené. Navíc tradičně servírují více chodů po menších porcích, takže toho člověk hodně ochutná. Stolování je samo o sobě zážitek.
Zvládla jste ochutnat něco opravdu speciálního?
Přiznám se, že jsem docela vybíravá, trošku se bojím možných nepříjemností. (smích) Takže sáhnu spíš po jistotě.
Váš letošní rok neprobíhal vůbec ideálně, kvůli zranění a borelióze jste musela odvolat starty na letním MS i ME, na podzim se nekoná ani prestižní ISL. Na Melbourne musíte být hodně natěšená...
Já jsem byla ohromně natěšená už do Plzně! Po půl roce jsem cítila obrovskou chuť do závodění, těšila jsem se na ten pocit na bloku. A emoce, které jsem cítila před dvoustovkou... Máloco mě rozbrečí, ale měla jsem normálně na krajíčku. Když člověk něco nemůže, tak si toho pak váží mnohem víc.
